Sedmý (a poslední) rok na vysoké škole (2022/2023)

Účelem téhle série článků bylo zejména si shrnout, co se během daného akademického roku stalo. Ve výsledku to ale dopadlo tak, že když si jednotlivé díly čtu, neskutečně se u toho směju, takže je to pěkná nostalgie. A tak se rok s rokem sešel a já mám definitivně ukončené studium na vysoké škole. Pojďme tedy společně zjistit, jaká byla cílová rovinka.

 

Můj sedmý (resp. třetí magisterský) rok na vysoké škole se nesl ve znamení psaní diplomky a přípravy na státnice. Zpětně nevím, co z toho bylo vlastně horší. Loni v létě jsem nastoupila do nové práce, takže jsem opravdu uvítala, že výuka už pro mě skončila, protože jsem začala pracovat i o víkendech.

Většinu roku jsem strávila právě nad diplomkou. Jak jsem již zmínila v některém z jiných článků, psala jsem práci na téma uzpůsobení literatury pro zrakově hendikepované a jejich čtenářská recepce. Stěžejním úkolem bylo tedy sehnat respondenty pro dotazníkové šetření a modlit se, aby alespoň nějaké procento z nich bylo ochotné pustit se i do podrobnějšího rozhovoru, který byl rovněž součástí mé práce.

Jedna věc se musí nechat – ať už ve výsledku diplomka dopadla jakkoli, dala mi hrozně moc. Měla jsem možnost pobavit se hned s několika zajímavými lidmi se zrakovým hendikepem, dostala jsem příležitost dokonce jim přednášet a představit jim svou práci. Je to komunita, která má velké srdce, která má co říct a která je vděčná za to, že se o ně někdo zajímá. O své diplomce se ale nejspíš rozepíšu podrobněji v nějakém dalším článku.

Materiál byl nasbíraný a zbývalo to už „jen“ celé napsat. Oproti bakalářce jsem začala hezky od konce a první napsala praktickou část, protože té teoretické jsem se opravdu děsila. Jedná se totiž o téma, jež není příliš v literatuře zpracováno. Často jsem tedy pracovala jen s minimem zdrojů, někdy jsem musela jako zdroj využít odborníky z praxe. Bojovala jsem s každým dalším slovem. A to doslova! Nebudu lhát, když řeknu, že jsem opravdu měla strach, že nezvládnu překonat ani požadovaný rozsah… ale nakonec se naštěstí povedlo.

A tak se v dubnu vyklubalo na svět moje druhé miminko – tentokrát holčička, protože jsem jí nechala udělat červené desky.

Zbývalo jen čekat, až se dozvím, kdo bude mým oponentem, a až dostanu posudky (ty musíte mít k dispozici nejpozději týden před obhajobou). Na jméno oponenta jsem čekala opravdu dlouho, a to především z toho důvodu, že jsem měla velmi specifické téma a oponenta mi hledali mimo naši katedru. K mému štěstí se mou oponentkou nakonec stala paní, kterou znám. Když jsem za deset dvanáct dostala posudky, ulevilo se mi, protože má vedoucí i oponentka mi navrhly stejnou známku. Vypadalo to tedy, že obhajoba bude procházka růžovým sadem.

Až na to, že vůbec…

K mé smůle (a smůle i všech ostatních, kteří se mnou ten den obhajovali) seděl v komisi postrach naší katedry. A že si většinu z nás opravdu vychutnal. Přestože vedoucí i oponentka mou práci ve výsledku (a s drobnými výhradami) chválily, postrach nemohl mlčet. A tak jsem se vlastně dozvěděla že moje práce je špatně a úplně k ničemu. Naštěstí to na výsledné hodnocení nemělo vliv a práci jsem obhájila. Díkybohu!

 

Druhou velkou etapou byly samotné státnice. Pravděpodobně jsem již v jiném článku zmiňovala, že můj obor vznikl teprve před pár lety. Takže jsem se mohla rozloučit s tím, že bych šla škemrat k absolventům z minulých let, jestli by se nepodělili o vypracované otázky. S mou milovanou spolubojovnicí Muffínkem jsme se do toho nakonec musely vrhnout prakticky samy.

Státnice jsem skládala ze dvou modulů – literatura (česká i světová) a editorství (redakční práce, textologie, diachronní textologie a stylistika). Vyprávět vám o tom, jak nelogicky jsou některé otázky formulované, by bylo opravdu na dlouho a domnívám se, že si toho je vedení katedry alespoň trochu vědomé. Největší stres tedy byl z toho, že vlastně nevíte, co po vás chtějí, a tak doufáte, že si to nevytáhnete.

A pak přijdete ke státnicím, myslíte přesně na ty otázky, které si chcete vytáhnout… a po otočení papírku zjistíte, že jste si vytáhli to nejhorší, co jste mohli. Přesněji jednu z těch otázek, u kterých se dá dost diskutovat nad tím, co v ní má být obsaženo. Moje státnice tedy byly čistá improvizace a modlení se, že mi to projde. A ono prošlo!

Nedokážu popsat tu nemyslitelnou úlevu, která se dostavila, když jsem zjistila, že jsem to totálně nepodělala. Plus jsem jim na konci dokázala zmínit, že ta otázka je blbě postavená a asi by se to mělo předělat, s čímž dokonce i souhlasili. Vítězství!

 

Chápete tedy správně. Jsem oficiálně Mgr. (a nebojte, Muffínek taky)! Od státnic uplynuly téměř dva týdny a stále mi nedochází, že to všechno už skončilo. Že jsem nadobro pryč ze školy. Je to zvláštní pocit.

Tahle kapitola (a i série) je u konce. Ale nebojte, ještě pár článků ohledně studia na vysoké škole chystám.

 

Na úplný závěr několik postřehů:

• Pokud otázky nebo okruhy znějí podobně, chyba není ve vás.
• Nedává-li otázka nebo okruh smysl, zeptejte se na své katedře… aspoň se ujistíte, že tomu nerozumíte jen vy.
• Když si vytáhnete otázku ze světové literatury, nemyslete si, že se vyhnete té české.
• Vyjmenujete-li aktuální problémy typografie a sazby z cca čtyři roky starých skript, pravděpodobně budete totálně mimo a dané problémy nejsou aktuální už patnáct let.
• Když nevíte, zeptejte se. A když neví ani ÚJČ, nepomůže už nic.
• Pro umístění pacienta do psychiatrické léčebny je nutné splnit podmínku aktualizace STAGu každých deset minut po dobu jednoho týdne.
• V případě, že celý život píšete „uložiště“ a ne „úložiště“, přehodnoťte celý svůj život (a taky to, proč jste studovali bohemistiku).
• Při vyhodnocování dotazníků je klíčové tvářit se, že víte, co děláte (i když nemáte ani páru).
• Pro dobro vašeho duševního zdraví si pro diplomku nevybírejte zdroje, u nichž se špatně uvádí bibliografický odkaz.
• To, že vám z učení už hráblo, poznáte podle toho, že Vaše hlava začne vytvářet nemyslitelné oslí můstky a že vaše okolí začne používat slova, která běžně neužívají.

Zde si dovolím pro pobavení připojit svůj vrchol oslích můstků. Při zhlédnutí jednoho videa byla zmíněna hra Super Mario. A já si vzpomněla na jeho bratrance Luigiho. A ten mě dovedl až k italskému dramatikovi a nositeli Nobelovy ceny za literaturu Luigimu Pirandellovi…

Přřečíst si můžete také předešlé díly této série článků:

První rok na vysoké škole (2016/2017)

Druhý rok na vysoké škole (2017/2018)

Třetí a čtvrtý rok na vysoké škole (2018–2020)

Pátý rok na vysoké škole (2020/2021)

Šestý rok na vysoké škole (2021/2022)