Třetí a čtvrtý rok na vysoké škole (2018–2020)

Je to už několik let, co jsem sepisovala články o svém prvním a druhém roce na vysoké škole. A když jsem je před nějakou dobou četla, uvědomila jsem si, jaká je škoda, že jsem v tomhle konceptu (alespoň pro osobní pobavení a vzpomínky) nepokračovala. A tak si dnes povíme o tom, jak jsem prožila poslední dva roky svého bakalářského studia.

Psalo se září roku 2018 a po několika společných výletech a posledních záchvěvech léta jsme se s Muffinem a Koblížkem opět sešly na našem milovaném pokoji na koleji. Čekal nás poslední rok spolubydlení (pro mě vlastně jen půlrok). Poslední učební rok na naší milované katedře bohemistiky a poslední předměty, které nás dělily od vyslouženého titulu.

Dva semináře literatury byly docela náročná kombinace, a když si k tomu ještě dobrovolně přidáte seminář současné literární kritiky, na nějž máte z týdne na týden zase číst nějakou knihu, je to trochu sebevražda. Po letním semestru ve druhém ročníku to ale byla vesměs procházka růžovým sadem.

Na všechny začalo doléhat to, že bychom na konci června měli státnicovat a obhajovat bakalářku, ale to nebránilo pondělním poredakčním slezinám v hospodě, nečekaným „party“ a tvářením se, že se nás ty státnice absolutně netýkají. Protože proč se stresovat, když si celé studium dobrovolně o rok prodloužíte? A tak to měla docela velká část našeho ročníku.

Kromě literatury (a někteří morfologie opakované v letním semestru) to byl vesměs už poklidný rok, pokud jste se nenechali vystresovat faktem, že máte psát bakalářku. A věřte mi, že ta mě nechávala opravdu dlouho v klidu. Nebo se mi do ní spíš nechtělo.

Někteří spolužáci v červnu úspěšně odstátnicovali a na mě v jednom okamžiku dopadla tíseň, že jsem ten titul mohla už dávno taky mít. Co se ale dalo dělat, když je člověk líný… Nicméně nastalo bolestivých devět měsíců, kdy jsem ustavičně seděla nad novinami, analyzovala je, utápěla se v tabulkách a číslech, až se na konci března roku 2020 zrodila moje bakalářská práce. A symbolicky o ní mluvím jako o svém miminku, protože těch devět měsíců jsme spolu opravdu strávily.

Byly to nervy. A spousta rozpačitých e-mailů mezi mnou a mou vedoucí. A pak jsem to miminko v květnu držela v ruce a říkala si, že jsem to dokázala. Dostala jsem opravdu hezké posudky, a nakonec celou bakalářku obhájila na krásnou známku B.

To ale ještě nebyl konec.

Na přelomu června a července roku 2020 mě čekaly státní závěrečné zkoušky. Kvůli covidu byly o dva měsíce posunuty, což mi na jednu stranu vyhovovalo, a můžu být jedině ráda, že jsem nemusela státnicovat online. Odcházela jsem s krásným A z lingvistiky a B z literatury. Věřte mi, že 2. červenec byl pro mě tím nejšťastnějším dnem na světě.

Učení se na samotné státnice bylo nekonečné. Sice jsme všechny otázky měli vypracované, ale postupně člověk zjistil, že je vlastně lepší, když si je celé předělá. Takže se celá práce trochu prodloužila, ale měla jsem jistotu, že vím, co se učím. Ale řeknu vám jedno – jsem docela stresařka. Z každé zkoušky, kterou jsem za ty čtyři roky absolvovala, jsem byla neskutečně nervózní. A víte co? Já byla před těma státnicema naprosto rezignovaná a nervozita šla pryč. Bylo mi to jedno. A dodnes tyhle své myšlenkové pochody nechápu.

Na lingvistickou část jsem šla s klidným srdcem. Byla jsem unavená, přesycená informacemi a nevyspalá. Nervozita se stihla v malé míře dostavit až v okamžiku, kdy jsem čekala, až na mě přijde řada, protože jsem šla jako poslední (nesnáším svoje příjmení). U literatury ta nervozita byla, přeci jen jsem si nebyla tak jistá a memorování se dějin mě zkrátka nebaví. Ale co se nestalo… Předseda komise mi na poslední chvíli psal, jestli se nemůžu dostavit o půl hodiny dříve. Do toho mi po cestě do Olomouce volal přítel, že za mnou do Olomouce přijede, takže jsem byla ze všeho tak mimo, že na nervozitu nebyl vůbec čas a já najednou seděla na přípravě. Bylo to šílené!

Fakt, že mám bakalářský titul, mi dlouho nedocházel. A vlastně ani dnes mi to pořádně nedochází. Kvůli covidu jsme neměli promoce, takže jsem si diplom šla slavnostně v roušce a přes plexisklo vyzvednout na studijní oddělení. Jaká sláva…

A teď se ještě na chvíli vrátíme do období před státnicemi. Ačkoli jsem si ještě ve druháku říkala, že ve studiu pokračovat nechci, otevřel se nám na katedře navazující obor a já nad ním začala spekulovat. Jenže byl dálkově, a to já nějak nedokázala překousnout, takže jsem si podala přihlášku jen na klasickou českou filologii v denní formě. Nedalo mi to a na poslední chvíli jsem si podala přihlášku i na ten editorský obor, jen tak z legrace, neplánovala jsem na něj nastoupit. Jenže to se během pár týdnů změnilo.

Krátce před státnicemi jsem proto zamířila na přijímací zkoušky na zmiňovaný editorský obor, jednalo se o ústní pohovor. Nejvtipnější na tom celém bylo, že po nás na pohovoru chtěli vědět, o čem bychom zhruba chtěli psát diplomovou práci. Chápete tu absurditu? Ani nemáte po bakalářských státnicích a oni už vás nutí „vybrat“ si diplomku. Šílený!

Ale vzali mě. A já v září nastoupila na kombinované editorské studium v naději, že se s Muffinem a Koblížkem zase sejdeme na koleji. To se ale celkem rychle také změnilo. O tom si ale povíme ve shrnutí prvního magisterského roku.

Na závěr pár postřehů:

• Pokud vám vyučující řekne, že žádná interpretace není špatná, rozhodně nezkoušejte podpořit jinou interpretaci než tu jeho.
• Na světě existují lidé, kteří mají opravdu špatný smysl pro humor, jemuž nikdy neporozumíte.
• Lednička je kouzelné místo, ve kterém se stále ztrácí buchty a bábovky.
• Opít se den před deadlinem seminárky, kterou jste ještě nezačali psát, není dobrý nápad.
• Výraz „navokolo“ rozhodně není běžný a vašim kamarádům může lézt na nervy.
• Nikdy, ale NIKDY neoponujte při obhajobě své vedoucí (pokud k tomu nemáte pádný důvod).
• Když si necháváte tisknout bakalářku, nezapomeňte i na CD.
• „Hlavní protagonista“ je pleonasmus jako prase. Stejně jako „ženská autorka“.
• Pokud neznáš rozdíl mezi ironií a sarkasmem, nechoď na vysokou školu.
• Pokud si myslíte, že při studiu bohemistiky nevyužijete kódování, nevíte, co je to korpusová lingvistika.