Druhý rok na vysoké škole (2017/2018)

Loni v září jsem na tomhle blogu zveřejnila článek První rok na vysoké škole, ve kterém jsem shrnula veškeré své pocity, myšlenky a fakta za svůj první rok na vysoké. A napadlo mě, že by bylo fajn shrnout nějak i ten druhý, protože nebudu vám kecat – byla to divočina.

 

Bude to znít jako klišé, ale tenhle rok tak neskutečně rychle utekl! Přijde mi to jako včera, co jsem si sestavovala rozvrh na zimní semestr druháku, a teď už mám sestavený i ten na třeťák. A já si říkám: „Kdy se tohle všechno stalo? Jak je možné, že to tak uteklo?“

Když jsem v polovině září nastoupila hrdě do druhého ročníku, věděla jsem, že tenhle rok bude těžký. A to hlavně letní semestr. Zimní semestr asi nebyl zas taková katastrofa. Zkouška z literatury byla celkem v pohodě a ke čtení povinné četby mě docela úspěšně vyhecovala má milovaná spolubydlící. Večerní povinné pondělní přednášky z mediálního a autorského práva nebyly sice právě to, co toužíte tyhle dny dělat. A stejně tak čtvrteční textologie (Vážně nemám páru, co to má být za předmět, ale že mi dal zabrat).

Málem bych zapomněla! V září jsem se přidala k redakci našeho školního časopisu. Vydáváme jak tištěnou, tak webovou verzi. A já (v rámci praxe) dělám editorku na webu. Je to celkem fajn. Sbírám na tom zkušenosti a zároveň čtu články a dozvídám se o věcech, které bych asi jindy úspěšně ignorovala.

Člověk se ani nenadál a už byl únor. A ta „zábava“ měla začít!

První nám posunuli začátek semestru o týden kvůli stěhování na jinou budovu. Člověk by si řekl, že když si po třech semestrech konečně zvykne na svou školu, na rozmístění učeben a podobně, bude to už v pohodě. Bylo by. Kdyby nás nepřestěhovali. A víte, co je horší než zmatení prváci? Zmatení druháci!

Běhání po budově pořád dokola, neoznačování učeben, výuka ve sklepě a absence automatů na kafe? Začátek hodně špatného hororu. Ale víte co? Líbí se mi tam víc než na staré budově. Máme hned naproti knihovnu, kavárnu, pěkné nádvoří a jsme v historické části centra. Takže ty uličky, osvětlená večerní Olomouc a všechno tohle stojí za to. Protože něčím si ten stres a nedostatek spánku kompenzovat musíte.

Letní semestr byl jedno velké peklo. Pro nás pro všechny. Myslím, že nás nad vodou držel jen fakt, že v tom všichni lítáme společně. Že v tom nikdo není sám. Čtyřicet knih jako povinná četba, všemi milovaná morfologie a mediální gramotnost a cca pět těžkých ústních zkoušek před námi. Davová panika, skupinová rezignace a velká dávka kofeinu a čokolády. Ale pak jsme se tomu všichni začali smát (dosti rezignovaně). Protože nic jiného ani nešlo dělat.

Čím víc se blížilo zkouškové, tím víc jsme byli všichni v háji. Tedy, byli jsme stále klidní do chvíle, než nám vyvěsili termíny zkoušek. Člověk by řekl, že když máme zkouškové měsíc a půl, rozmístí se to. Ne. Naši vyučující si usmyslili, že si dáme všechno do půlky června, ideálně ještě v květnu. A v téhle chvíli začala ta správná panika.

Abych byla upřímná, tenhle semestr jsem prolezla asi s nejhoršími výsledky doposud. A to můžu být ráda, že nebudu muset nic příští rok opakovat. Protože z těch zkoušek se jenom lítalo. A na konci zkouškového jsme byli všichni tak psychicky vyčerpaní a demotivovaní, že si to někteří dokonce odložili dobrovolně na další rok.

Kdybych to měla nějak shrnout, nejspíš by se hodilo slovo peklo. Moc dobře chápu, že existují i těžší obory, ale tohle taky nebyla žádná procházka růžovým sadem. A nedokážu slovy popsat, jak moc jsem šťastná, že to mám za sebou a další peklo budou až státnice. Mnohokrát jsem za tenhle rok měla na jazyku, že to vzdám, že skončím. Jenže nějaká malá dušička ve mně říkala, že to zvládnu. A já musela zůstat (už kvůli některým lidem).

S druhým ročníkem se pojila jedna taková menší nepříjemnost – výběr bakalářky. Vybrat si, jestli člověk chce psát v oboru lingvistiky, literatury, nebo editorství. No, já skončila u toho editorství, respektive u médií a stylistiky. A jsem na svůj výkon vážně zvědavá.

Celý ten rok jsem opět prožila na naší klidné koleji. Pokračovala se mnou má spolubydlící, která se mnou byla už od začátku, aka Ťuťan. A na začátku září se přistěhovala má spolužačka – Muffin. V letním semestru se nám Ťuťan nečekaně odstěhoval a stejně narychlo se nastěhovala další spolužačka – Koblížek. Už podle přezdívek můžete usoudit, že jsme úplně normální. A potvrdit to mohla i naše visačka na dveřích.

 

A to by bylo asi všechno. Teď už jen čekám, kdy opět v září nastoupím do školy a co mi ten poslední „učební“ semestr přinese. Přijde mi, že to hrozně letí. Že to bylo včera, kdy jsem teprve šla na zápis. Ale popravdě se těším, až to budu mít všechno za sebou.

 

Poznatky z druhého roku na vysoké (bráno s nadsázkou):

• Máte-li školu od nevidím do nevidím, káva je nejlepší přítel člověka.
• Čtyřicet knih za tři měsíce se dá přečíst, ale 9 z 10 psychologů to nedoporučuje.
• Bakalářka se vybírá podle vedoucího práce, ne podle tématu.
• Bydlet s lidmi ze stejného oboru je někdy na zabití, ale jinak neskutečně skvělé.
• K vyčištění rychlovarné konvice od vodního kamene je nejlepší ocet.
• Máme kouzelnou ledničku. Něco si koupíš, dáš to tam a druhý den to tam není.
• Vzít si dobrovolně tři cizí jazyky není dobrý nápad
• Když si myslíš, že je zimní semestr hrozný, vzpomeň si, že letní bude ještě horší.
• Kupovat nejlevnější toaleťák stále není super.
• Každá budova má svou logiku. Když na ni přijdeš, budeš v klidu (pokud to není Vodární).
• Je lepší být cizinec, abys pochopil českou morfologii.
• Sloveso často není sloveso, ale podstatné jméno.