Šestý rok na vysoké škole (2021/2022)

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem bych mohla tento týden napsat a vydat článek, uvědomila jsem si, že už mám za sebou další úspěšný rok na vysoké a mohla bych vám o něm zase něco povědět. Takže se pohodlně usaďte a vítejte v mém šestém roce na vysoké škole.

 

Popravdě ani nevím, kde bych měla začít. Magisterské studium je pro mě jedno velké přemáhání se, protože můj obor není úplně to, co jsem si představovala, nicméně si říkám, že už to k těm státnicím nějak doklepu. Dřív než se někdo zeptá – ano, mám za sebou druhák, a ano, ke státnicím půjdu až příští rok, protože proč si to utrpení neprodloužit, že?

O kombinovaném studiu jsem se rozepsala v jednom z předešlýchčlánků, takže asi jen zopakuji, že to sice vypadá jako procházka růžovým sadem, ve skutečnosti tomu tak zdaleka není. Pokud pracujete, máte svých starostí dost. A pokud ne, podobně jako já většinu tohohle akademického roku, vaším největším problémem je donutit se k tomu chodit do školy a současně učit se na zkoušky, dělat úkoly a podobně. Podotýkám, že tohle není jen můj pocit, shodlo se nás více.

V zimním semestru jsem prošla třemi, prakticky čtyřmi, obdobnými předměty a učit se neustále to samé dokola bylo doslova na vraždu. Navíc kombo v podání mediálních a knižních studií, přičemž ty knižní mě strašily ještě v letním semestru, bylo opravdu k nezaplacení. Abyste mě pochopili, já jsem člověk, který nemá rád filozofování a teoretizování, ve škole mě vždycky spíše bavila praxe. Mediální a knižní studia jsou přesně to teoretizování. Ono by mě to asi docela bavilo, nicméně ta forma a malá hodinová dotace to docela kazily – úděl kombinovaného studia.

Na podzim jsem také absolvovala v rámci studia workshop knižní sazby v InDesignu. Zase. Pro změnu. Ale kredity zadarmo se vždycky hodí, ne? Chápejte, pokud jste u nás na katedře studovali editorství, je tenhle workshop úplná pohádka, protože máte dva dny na to, abyste udělali sazbu podle jednoho ze složitějších zadání – a pokud jste jako my s Muffínkem, budete obě dělat kuchařku a olizovat se až za ušima. Jakmile jste ale z jiné školy, ne-li oboru, budou pro vás tyhle dva dny hotový mordor, protože věřte mi, za dva dny z vás sazeč ani na základní úrovni nebude.

Zimní zkouškové období mi vyšlo tak krásně, že jsem zkoušky měla vždy týden od sebe. Takže jsem ve své podstatě měsíc v hlavě držela pořád to stejné učivo s lehčími obměnami. Na úplný závěr jsem si ponechala nejlepší a nejkrásnější mediální studia. Zapsala jsem se na jeden z prezenčních termínů, protože v zimním semestru ještě dost věcí probíhalo online, aby mi tři dny před zkouškou bylo řečeno, že to nakonec bude taky online, protože je zkoušející v karanténě. Což o to, za běžných okolností bych za to byla ráda, ale zrovna u tohohle předmětu jsem si tu zkoušku chtěla odbít ve škole. Online jsem si napsala testík, pak šla na ústní zkoušku u které jsem si vytáhla poměrně jednoduchou otázku, jež se z prostého „řekněte mi, co víte“ zvrhla v „pamatujete si to z bakalářského studia?“ Bez komentáře.

Po zdolání téhle zkoušky jsem si zaslouženě oddychla, koupila si drahou flašku vína, na druhý den se domluvila s kamarádkou na kafíčko a dobroty… a třetí den umřela doma na gauči s covidem. Ano, líp ten semestr ani skončit nemohl.

Nastal ale poslední učební semestr, pro pár statečných spolužáků dokonce i ten úplně závěrečný. S chutí a plná energie jsem naskočila do druhého semestru knižních studií (ta chuť mě brzy přešla), pokračování dějin světové literatury (asi jediné záchrany celého semestru) a nějakých „béček“ s literárně-kritickým praktikem na výsluní, ale ten si zaslouží samostatný odstavec.

Co nás ale tenhle semestr čekalo, byl diplomový seminář, který se diametrálně lišil od toho na bakaláři, kdy jsme jen chodili na individuální konzultace ke svým vedoucím. Tentokrát se jednalo o pětihodinové mučení, během něhož jsme před svými spolužáky a několika vyučujícími prezentovali téma své diplomové práce, aby nám jej přítomní mohli zkritizovat. Říkám ta správná motivace pro život. Zhruba za dva týdny po semináři jsem běžela brečet na rameno vedoucí, že nevím, co mám dělat se svým životem.

Nyní k literárněkritickému praktiku. Nepředstavujte si pod tím nic světoborného, ve zkratce šlo o to, abychom napsali recenzi na nějakou současnou českou prózu vydanou nejpozději dva roky dozadu a následně jsme si recenze navzájem kritizovali. Nutno podotknout slova, jež nám náš vyučující na začátku zdůrazňoval, tedy že každý od recenze čekáme něco jiného, tudíž každý ji budeme mít jinou, což následně nejspíš zapomněl a třeba u mé recenze se mu nelíbila její „blogovost“. Nemluvě o tom, že u některých spolužáků mi přišlo, že náš vyloženě jen hledá něco, co by mohl za každou cenu zkritizovat. Opravdová profesionalita, děkujeme.

Jelikož se jednalo o náš závěrečný semestr, výuka nám skončila už v dubnu a já už někdy okolo druhé půlky května měla všechny zkoušky hotové. Vedle knižních studií byl největším strašákem test z ortografie (pravopisu). Teď si možná klepete na čelo, že se korektorka děsí testu z pravopisu. Nechte mě to vysvětlit. Netvrdím, že neovládám základy. Současně ale netvrdím, že znám úplně všechno (a dost pochybuju, že někdo takový existuje). Problém tkví v tom, že si spoustu věcí ověřuju, protože je třeba tak často nepoužívám, tak pro mě ztrácí význam si je zbytečně pamatovat. Pro mě je hlavní vědět, kde dané informace najít. Takže můj strach tkvěl v tom, že jsem věděla, že si ty věci nebudu moct ověřit. Popravdě ani nechci vědět, na kolik procent jsem ten test napsala, stačí mi to, že jsem ho zvládla, ale byl to teda slušný masakr.

Na závěr jsem si nechala knižní studia. Na ústní zkoušku jsem šla teprve před pár týdny a byla to moje úplně poslední zkouška za studium (nepočítám-li státnice). Moje nechuť se učit byla tedy na svém vrcholu a já se uklidňovala tím, že mě přece z poslední zkoušky nevyleje. Nevylil. Ale pořádně jsem se zapotila. Poprvé za svých šest let na vysoké jsem dostala známku D a kabinet vyučujícího opouštěla se slovy: „Tak mám ty známky kompletní.“ Díky bohu!

Teď mi „jen“ stačí napsat diplomku, z níž stále nemám ani čárku, ale květen 2023 je ještě daleko, samozřejmě; a v lednu příštího roku odstátnicovat. Což bude vzhledem ke složení naší komise taky docela zábava.

 

Několik poznatků na závěr:

• Roland Barthes si stojí za tím, že autor umírá, jakmile text dopíše, a prostředkem interpretace je čtenář, tedy že každý si může dílo vykládat podle sebe. Kdo by ale v akademických kruzích poslouchal Barthese, že jo?
• Mít v sobotu jen jeden jediný předmět, který vás navíc nebaví, je zkouška nervů.
• Když vám váš vnitřní hlas říká, že se vám dneska do té školy fakt jet nechce, má možná v něčem pravdu, a pokud vaše účast není povinná, poslechněte ho. Ušetříte si x hodin sezení ve vlaku, protože spadlo trakční vedení.
• Když vám vyučující řekne, že máte kašlat na názor jiného vyučujícího, je to od srdíčka.
• Walter Ong tvrdí, že psaní zabíjí slova a myšlenky. Takže jste právě přečetli mrtvolu a nebylo vám to vůbec blbý.
• Před otevřením ledničky se nejprve škvírou ujistěte, že v ní není McLuhan.
• Na kombinovaném studiu jsou líní nejen studenti, ale i učitelé, takže testy často dostanete stejné i na všech termínech.
• Peklo ve dvojrozměrném světě se nazývá mřížka účaří.

PřPřečíst si můžete také předešlé díly této série článků:

První rok na vysoké škole (2016/2017)

Druhý rok na vysoké škole (2017/2018)

Třetí a čtvrtý rok na vysoké škole (2018–2020)

Pátý rok na vysoké škole (2020/2021)