„Zrakáč“ v práci

Během posledních měsíců jsem měla hned několik nápadů na články ze série (Ne)viděno, ne vždy je ale úplně jednoduché sesumírovat všechny myšlenky a dát jim nějaký jasný tvar. Dnes se o to ale pokusím. Už půl roku pracuji, a tak bych vám chtěla ukázat, jak taková práce u zrakově hendikepovaného může vypadat.

 

V jednom z předešlých článků jsem zmiňovala, že jsem v loňském roce začala pracovat jako specialistka on-line zákaznické podpory. Pracuji tedy z domova a náplní mojí práce je komunikace se zákazníky prostřednictvím e-mailu a chatu, vyřizování reklamací a podobné dílčí úkoly.

Teď mě ještě napadá, že bych to celé mohla začít trochu úsměvnou příhodou z jiného pohovoru.

Krátce před tím, než jsem absolvovala pohovor ve své současné práci, jsem se ucházela o podobnou pozici v jiné firmě, konkrétně se mělo jednat o pasivní telefonickou podporu – pasivní znamená, že klientům/zákazníkům nevoláte vy, ale volají oni vám, aktivní je naopak ten otravný telemarketing, který většina z nás naprosto miluje, haha. Pozvali si mě na pohovor s tím, že tato pozice byla přímo vypsána pro OZP (osoby zdravotně postižené). Podmínky a platové ohodnocení byly vlastně stejné, jako mám i nyní. Řekli mi, že vypadám nadějně a že se mi ozvou ohledně druhého kola, až jej domluví s manažerkou. Druhý den mi volali s tím, zda si opravdu myslím, že bych se svým zrakovým hendikepem tuto práci mohla vykonávat – podtrženo a sečteno, nevzali mě, protože bych to údajně nemusela zvládat.

Asi si umíte představit, že po tomhle výkonu jsem neměla motivaci k ničemu, protože jsem si říkala, že vlastně už ani nemůžu dělat i tak obyčejnou a „podřadnou“ (uvozovky užívám úmyslně, o tom později) práci, jako je zákaznická podpora.

Moje skvělá kamarádka mě ale dokopala k tomu, abych zkusila ještě jiný pohovor. A tak jsem se vlastně dostala do své současné práce. Kterou rozhodně už nevnímám podřadně, protože se v našem týmu opravdu všichni snažíme na sto procent, abychom našim zákazníkům věnovali co největší péči.

A jak vlastně vypadá takový pracovní den zrakově hendikepované specialistky?

Pokud začínám hned ráno, vstávám zhruba o hodinu dřív, abych si v klidu vyřešila e-maily, jejichž čtení mi zabere nejvíc času, a následně v devět mohla otevřít chat a věnovat se zákazníkům tam. Veškeré zprávy si z 90 % nechávám předčítat hlasovým výstupem – jednak to šetří čas, jednak dokážu rychle reagovat, jednak alespoň tolik neunavím oči.

Současně také používám lupu na svém počítači. K tomu se váže můj malý vnitřní problém. Vždy jsem byla zvyklá používat lupu se zvětšením max. 200 %. Od nástupu do práce jsem ale začala používat zvětšení 400 %, což se mnohým může zdát už fakt obrovské. Občas mě z toho tíží srdce, protože si říkám, že moje oči zlenivěly, že bych to přece s menším zvládla. Druhá věc je, že zkrátka potřebuji být c nejméně unavená při práci na počítači, a proto si takto ulevuji.

Většinu odpovědí na opakující se dotazy mám již vytvořené, proto často jen kopíruji, poupravuji a rovnou odesílám. Mnohé zlepšováky jsem objevila až před nedávnem, ale hlavní je, že opravdu objevila!

Bála jsem se, že práci osm hodin denně u počítače nebudu zvládat. No, zvládám i naše občasné dvanáctky, haha. Neříkám, že jsem vždy maximálně fresh a nebolí mě hlava, ale v tomhle ohledu jsem velice spokojená, že to zkrátka zvládám.

Stojím si za tím, že je potřeba si najít svůj vlastní styl a postupy, jak dojít k výsledku nebo jak svou práci dělat. Hlavní totiž často není postup, ale právě to, že vůbec k tomu výsledku dojdete.

Zcela upřímně – o mém hendikepu v práci nikdo neví. Pochopitelně vědí, že nějaký problém mám, protože viděli můj osobní dotazník, ale konkrétně ne. Jsem takto spokojená. Jsem ráda, když jsou za mnou vidět dobré výsledky a nejsem škatulkovaná jako „ta s problémem“. Odvádím svou práci, jak nejlépe mohu, a to bez ohledu na hendikep.

Utvrdila jsem se v tom, že dokážu odvádět dobré výsledky.

Utvrdila jsem se v tom, že práce z domova je pro mě nejvhodnější, i když to má svá úskalí (o tom více v článku).

Utvrdila jsem se v tom, že ačkoli někdo může vidět něco jako překážku, druhý ji prostě odstraní.