O čtení nečtení

V posledních měsících jsem se vrhla do práce na diplomce, a tak v současné chvíli dělám rozhovory se zrakově hendikepovanými o jejich čtenářských návycích, preferencích a celkově vztahu ke čtení. To všechno mě přinutilo se zamyslet nad tím, jak jsem na tom vlastně se čtením já sama.

Dnešní článek možná nebude dávat moc velký smysl a obávám se, že to bude jen změť myšlenek, ale věřím, že minimálně já sama si alespoň trochu utřídím myšlenky. Protože když máte zrakový hendikep a milujete knihy, může to být pro vaši hlavu občas složité.

Mezi zrakově hendikepovanými najdete slabozraké, kteří jsou, i přes špatný zrak, stále schopni číst papírové knihy – častokrát s nějakou lupou. Tyhle roky mám už za sebou, ačkoli si to nerada přiznávám a svým způsobem se na sebe zlobím.

Další možností, jak můžete číst, když máte zrakový hendikep, jsou elektronické a digitalizované knihy. Buď vám stačí si je jen zvětšit na potřebnou velikost a čtete sami, nebo použijete nějaký hlasový výstup a vlastně si doma sami vytvoříte takovou „audioknihu“. To má spoustu svých výhod i nevýhod. Na jednu stranu si sami můžete korigovat rychlost předčítání, pokud jsou na vás audioknihy moc pomalé, na druhou stranu ale knihu čte umělý hlas, který neprojevuje emoce. To ale spoustě hendikepovaným vyhovuje.

Dalšími dvěma možnostmi jsou již zmiňované audioknihy (o nich si můžete přečíst článek TADY) a knihy tištěné Braillským písmem, u kterých musíte ale počítat s tím, že zaberou nějaké to větší místo na poličce, nicméně se ale asi nejvíc přiblížíte vidícím čtenářům, protože máte v ruce knihu.

Od doby, co jsem přestala zvládat číst papírové knihy, jsem se hodně upnula na e-knihy, ale především audioknihy. Problém je ten, že spousta titulů, které bych si ráda přečetla, v audio nejsou. Často jsem si knihy proto skenovala, převáděla do wordu a následně četla v počítači. Párkrát jsem vyzkoušela číst s právě zmiňovaným umělým hlasem, ale příliš mi to nevyhovovalo.

Jenže to se začalo nedávno lámat.

S nástupem do práce a dalších povinností jsem začala pociťovat, že i čtečka e-knih je pro mě nedostatečná a čtení touto formou mě akorát unavuje a stresuje. Naučila jsem se tedy aktivně používat umělý hlasový výstup a poslední týdny čtu primárně pomocí toho.

Vyvolává to ve mně mnoho rozporuplných pocitů. Na jednu stranu vím, že takhle knihu dokážu přečíst mnohem rychleji a neunavím se. Na stranu druhou se na sebe zlobím za to, jak moje oči zlenivěly. Přijde mi, že čtení vlastně znehodnocuju a že nemám právo nazývat se vášnivou čtenářkou, když jen poslouchám. Jako bych nedokázala plně ocenit, co mi dané dílo předává.

Právě díky rozhovorům k diplomce a zjištění, že takhle stejně čte spousta lidí, nejen ti, kteří nemají zrak vůbec, mi pomohlo si uvědomit, že je to v pořádku. Ono totiž není důležité, jestli v ruce držíte knihu, máte v uších sluchátka, nebo sedíte před počítačem. Důležité je, že ta kniha na vás nějak působí, něco vám předává a vyvolává ve vás nějaké pocity.

Poselství tohoto článek tedy asi je, že nesejde na tom, jakým způsobem a jaké knihy čtete. Důležité je, že to ve vás něco vyvolává, něco to pro vás znamená. A pokud to druzí nechápou, není to váš problém.