„Zrakáči“ vs. vysoká škola

 Ve starších článcích jsem psala především o tom, jaké my, zrakově hendikepovaní, máme starosti a strasti a jak nemáme rádi, když se k nám druzí chovají. Dnes bych svého průvodce po světě špatně vidících ráda směřovala na téma vysoké školy. Jak možná víte z předešlých článků, na půdě vysoké školy se pohybuji již pět let a mám za sebou úspěšně absolvovaný bakalářský obor. Věřte mi proto, že jsem za těch několik let zažila mnohé – v dobrém i v tom špatném slova smyslu.

 

Když jsem se nad tímto tématem zamýšlela, napadala mě spousta věcí, protože je toho opravdu hodně, z čeho jsem měla strach, z čeho jsem byla nejistá, co mi dělalo problém. Nicméně vše jsem nějakým způsobem (a někdy s vypětím všech sil) zvládla. Tento článek bych proto ráda zaměřila na několik okruhů – studium, příprava, orientace, spolubydlení a sociální život.

STUDIUM

Zda jsme si vybrali ten správný obor a budeme ho zvládat, to se ptá sám sebe prakticky každý, kdo na vysokou školu nastupuje. Strach, že nejste dost dobří, dost inteligentní. Když máte zrakový hendikep, přidávají se další otázky: Jak budu řešit, že neuvidím na prezentace? A na tabuli? Jak budu řešit pracovní listy v hodině? A co když nepřečtu test?

Nebudu vám lhát, tyhle otázky se mi občas v hlavě mihnou i dodnes. Je to boj prakticky na každé přednášce a nemusím vám snad vyprávět, jak je vyčerpávající vědět, že prostě na tu prezentaci na tabuli nevidíte. K mému štěstí byli všichni vyučující vždy ochotní a vyšli mi vstříc – zaslali prezentace, zvětšili texty, poskytli poznámky. I tak je to ale pro mě každodenní stres, kterého se asi hned tak nezbavím a bude se mnou do konce studia.

PŘÍPRAVA DO ŠKOLY

Jelikož jsem studovala bohemistiku, mým největším stresem bylo, že nebudu stíhat číst povinnou četbu. A ono se to skutečně hned v druhém semestru stalo. Když jste stejně jako já limitováni faktem, že číst papírové knihy prostě nemůžete a musíte se spoléhat jen na ty elektronické nebo audio, velký výběr, co si zařadit do povinné četby nemáte. A pak je tady samozřejmě odborná literatura, která z 98 % není digitalizovaná vůbec a vy strávíte část dne skenováním nebo focením materiálů, protože to jinak prostě nedáte.

Skener a mobil se v tomto ohledu staly mými nejlepšími kamarády. Stejně tak audioknihy, které jsem si za ty poslední roky úplně zamilovala. Nepopírám však, že to byl boj a boj je to vlastně i dodnes.

V současné době, kdy studuji tzv. kombinovanou formou a většina studia se skládá z domácí přípravy, pociťuji, že je pro mě studium ještě náročnější. Je to samé čtení, čtení a čtení. A sedět celé dny u počítače, číst skripta, která vám zaberou dvojnásobek (i trojnásobek) času než vašim spolužákům, to je hodně fyzicky a psychicky náročné.

ORIENTACE

Jak najdu svoji učebnu? Jak se dostanu do správné budovy? Co když se nepostavím do správné fronty v menze? A co když budu potřebovat najít knížku v knihovně?

Díky bohu za naši univerzitu, vážně! Na internetu jsou totiž dostupné online plánky rozmístění učeben na všech budovách spadajících pod univerzitu. Asi vám nemusím vysvětlovat, jak moc mi to zachránilo život. Když si pak člověk ta místa projde, zapamatuje si, kde co je. Ale ty začátky jsou hodně náročné. A stejně jako předešlé dva okruhy, i téma orientace je to, jež je pro mě stále aktuální a potýkám se s ním prakticky neustále (a to nejen ve škole).

SPOLUBYDLENÍ

Prakticky celé bakalářské studium jsem strávila na koleji, ve většině případů společně s dalšími dvěma spolubydlícími. Na začátku to byl opět stres. Bojíte se, jak na vás vaši spolubydlící budou reagovat, až uvidí některé rutiny, jimiž si ulehčujete život. Já osobně se občas stydím za to, jak musím mít zvětšenou obrazovku na notebooku, jak si musím fotit malé písmo. Pak nastala situace, když jsem si šla něco vařit do kuchyňky a někteří po mně koukali, když jsem si zvětšovala recepty a podobně. Ano, šlo by jim to vysvětlit, ospravedlnit se, ale na to nemáte vždy náladu a nechcete na sebe hned lepit nálepku „ta, co nevidí“.

SOCIÁLNÍ ŽIVOT

No, popravdě nevím, zda jsem nějaký vůbec měla. Setkáním v hospodách, klubech či vinárnách jsem se vyhýbala, protože mě stresoval fakt, že nenajdu dané místo a na tom daném místě nenajdu danou skupinu lidí. A proto jsem opravdu nikam nechodila, pokud někdo nešel se mnou (což se často nestávalo). Ano, je to hodně o povaze člověka, a jelikož já jsem docela introvert, nerada si říkám o pomoc. A tak jsem zkrátka večery trávila se spolubydlícíma na koleji.

 

Jsem si vědoma toho, že tento článek nevyzněl tak úplně vesele. Chtěla jsem ale ukázat zejména ty situace, které mi na vysoké škole komplikovaly život. Je ale pravda, že jsem se se vším nějak poprala. Ono vám občas nic jiného nezbývá.