Boj s učením se na zkoušky

V minulém článku jsem vám pověděla o boji se stresem, který zažívám (nejen já) každé zkouškové období. To letošní je téměř za mnou (v době psaní tohoto článku mám před poslední zkouškou), a proto bych se s vámi chtěla dnes podělit o techniky učení, které mi za těch téměř šest let na vysoké docela pomáhaly.

Zvýrazňování. Tohle asi dělá většina studentů – když máte nějaký dlouhý text nebo poznámky, zvýrazňujete si důležité informace. A věřte mi, že já jsem na to expert a ocenila bych spolupráci s nějakým papírnictvím, protože třeba na maturitu jsem jich vyplácala hned pět. Zvýrazňovače jsou zkrátka moji nejlepší kamarádi!

Lepíky doslova všude. A když říkám doslova, myslím tím opravdu doslova! Nejen na zdi či na stole, já si papírky lepím i na samotné materiály, ze kterých se učím, a píšu si na ně nějaké důležité body, které si opravdu musím nacpat do hlavy. Jednou moje lepíková mánie došla tak daleko, že jsem sebrala taťkovi kus dřevotřísky z dílny a udělala si z ní provizorní nástěnku, kterou jsem si komplet oblepila.

Výcuc z výcucu. Praktika, která mě svým způsobem uklidňuje. Protože když prvně vidíme to množství textu, které se máte naučit, občas vás to málem porazí. Proto si většinou po zvýraznění a první sérii učení začnu dělat výcuc toho opravdu nejdůležitějšího (a někdy to pak udělám ještě jednou). Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a naučit se opravdu to podstatné, co případně pak už zvládnu z hlavy okomentovat. Klíčové je, že to musím mít napsané ručně (což je docela paradoxní – viz nedávný myšlenkovník).

Mluvené slovo. Pokud můj blog čtete, víte, že mám zrakový hendikep. Dlouhé čtení mě proto velmi rychle unaví a já jsem z toho akorát ještě víc frustrovaná. Nicméně jsem se naučila používat programy na předčítání, jelikož poslech mi pomáhá si věci lépe zapamatovat. A ještě to šetří moje oči.

Konkretizace. Jsou pro mě hotová muka, když se mám učit o něčem abstraktním, co si nemůžu přenést na nějaký konkrétní a „hmatatelný“ příklad. Proto mi možná ve výsledku šla lingvistika, protože jakmile jsem pochopila nějaký proces, uměla jsem to. Proto nemám ráda memorování se dějin a podobných věcí, protože v tom zkrátka nevidím ten příklad, od kterého bych se mohla odpíchnout.

Hledání souvislostí. To souvisí docela s předchozím bodem. Snažím se ve všem hledat souvislosti a propojovat si informace, pokud to jde. Krásně to ilustruje můj nedávný dialog s kamarádkou před testem, kdy pronesla něco ve smyslu, že fakt neví, kdy byla snaha o transparentnost v oblasti cenzury. A já jednoduše odpověděla, že za první republiky. Proč? Protože první republika se snažila tvářit demokraticky oproti rakouské říši a chtěli být přátelští, proto byli transparentní i v oblasti cenzury. Zkrátka hledání souvislostí dost ulehčuje život. No a někdy ty souvislosti mohou být i pěkně bizarní.

 

To byly moje studijní techniky a metody. Každý máme to své, každému se učí lépe nějak jinak, a ať už jsou vaše techniky sebebizarnější nebo padlé na hlavu, vám to pomáhá, a to je to hlavní!