O stěhování a prvním roce v novém domově

 Nedávno mi Facebook připomněl životní událost, která se odehrála před rokem a něco – odstěhovala jsem se od rodičů a začala žít ve městě zhruba tři sta kilometrů vzdáleném od mého rodiště. A začala bydlet s přítelem. Předcházelo tomu hodně psychických zhroucení, kladení si existenčních otázek a dodnes si možná mí nejbližší ani neuvědomují, čím jsem si tehdy procházela. Ale teď k celému příběhu…

 

Psal se rok 2018 a já se seznámila s chlapcem. Začalo to jako nevinné psaní a pak… no dobře, tohle vám opravdu celé vyprávět nebudu, protože to stejně nikoho nezajímá. Tak či tak, stalo se to, že můj přítel se rozhodl na přelomu let 2019 a 2020 přestěhovat do podnájmu do většího města. A tím městem byl Hradec Králové. Což je pro mě, rodilou Ostravačku, trochu z ruky.

Kdo nějakou dobu žil ve vztahu na dálku, asi ví, jak je to na jednu stranu náročné a ubíjející. Nějakou dobu jsme se skutečně vídali jen jednou za týden až dva, pak se ale přítel rozhodl přestěhovat a já za ním začala jezdit na několik dní. V té době jsem měla před státnicemi (kdo to ještě neví, studuji v Olomouci), přišel první lockdown a já trávila většinu času ve vlaku a pendlovala mezi třemi městy. Pokud se vám to zdá náročné, řeknu vám jediné – bylo to sakra moc náročné.

Na začátku července jsem spokojeně odstátnicovala, dostala jsem se na magisterský obor na stejné univerzitě a těšila se, až se zase s mými milovanými spolubydlícími sejdeme v září na koleji a prožijeme spolu další spokojená léta. Tohle nadšení mi vydrželo asi dva týdny. V článku Třetí a čtvrtý rok na vysoké škole jsem se rozepsala o volbě magisterského oboru – ještě na začátku roku 2020 jsem byla přesvědčená, že budu studovat prezenčně, to se ale během několika týdnů změnilo a já se rozhodla bojovat o místo na kombinovaném oboru, abych měla přes týden více času a mohla ho trávit s přítelem (v tomhle okamžiku jsem si stále myslela, že budu bydlet na koleji).

Pak přišly letní prázdniny, já v Hradci strávila několik týdnů, naskytly se nějaké rodinné neshody a začala jsem pociťovat hrozný tlak a stres. Stále jsem bydlela u rodičů a začala jsem pociťovat, že jim vadí, když jsem pořád pryč. Cítila jsem tlak ze strany budoucího studia, které mě vázalo k Olomouci. A do toho všeho přítel začal trousit občasné poznámky (a já vím, že to nemyslel špatně): „Tak co, kdy se nastěhuješ?“ V té chvíli jsem začala cítit, že to bude buď to, to, nebo to. Žádná symbióza se moc konat nebude.

Já bláhová si namalovala budoucnost, ve které budu spokojeně žít mezi třemi městy, dostuduju v Olomouci a teprve pak se s přítelem sestěhujeme. Když teď tohle píšu, směju se sama sobě, jak moc naivní celá ta představa byla. Nebylo to o tom, že bych se stěhovat nechtěla, spíš jsem měla strach ze spousty věcí.

A tak se stalo, že jsem se jednoho zářijového večera svojí mamince zhroutila v náručí s tím, že se chci odstěhovat do Hradce. Pobrečely jsme si obě, nebudu vám lhát. Ale ulevilo se mi. Aspoň teda na chvíli, než mi hlavou začaly létat myšlenky, jak všechno zvládnu – přispívat na nájem, orientovat se v novém městě, být bez přátel (které stejně mám po celé republice, takže to ani nevadilo), ale hlavně postarat se sama o sebe. Trochu mě i děsil fakt, že si s přítelem v téhle oblasti prostě nesedneme. A teď nebudu malovat jednorožce a duhu – soužití je občas náročné, ale ruku na srdce, kde tyhle problémy nejsou, že jo.

No a tak jsem se na přelomu října a listopadu roku 2020 pomalu přesunula do Hradce Králové. Byl to velký šok. Asi jsem se se vším ještě za ten rok nenaučila žít, nicméně cítím, že ta změna tam je a že už to není tak černé a nejasné jako na začátku.

Mám toho nejlepšího parťáka na světě – i když si docela často navzájem lezeme na nervy. Ale jsou tady ty dobré chvilky – hlavně ty večery na gauči u televize a debaty před usnutím. Nebudu kecat, moje psychika se za ten rok dost vybarvila a já se za ní hrozně stydím. Jsem si vědoma toho, že to se mnou není tak jednoduché, ale to nejspíš nebude nikdy.

Hradec se pro mě stal novým domovem, svým způsobem srdcovkou. Miluju to město, přestože jsem si tady za ten rok nenašla kamarády a občas si tu přijdu docela osaměle. Učím se s tím žít. Pro zrakově hendikepovaného člověka je tohle všechno obrovský krok do neznáma a bylo by zvláštní, kdybych z toho všeho nebyla vyděšená. Jsem si ale jistá, že to čas všechno spraví a uklepe. Už teď vím, že jsem na dobré cestě.