Myšlenkovník #4: Být a nechat žít

Píše se polovina března a já si říkám, že by možná bylo dobré zase tomuhle blogu něco říct. I když, nebudeme si brát iluze, že tady jsou nějací pravidelní čtenáři. Poslední týdny jsou spíše velkým přežíváním a směřováním k přelomu května a června, kdy mě čekají státnice. A co tedy poslední dobou naplňuje mé dny?

Na konci února jsem konečně dopsala diplomku. V současné době čekám, až dostanu zpětnou vazbu od své vedoucí a korekturu od kamarádky. Nebudu lhát, spadl mi obrovský kámen ze srdce, přestože jsem stále v určitém stresu, že budu muset něco přepisovat. Taková moje noční můra.

Přála bych si, kaby to diplomkou končilo. Momentálně mám před sebou vypracovávání státnicových otázek, což je ve výsledku možná ještě horší. Člověk by čekal, že po dvou letech studia budete jen recyklovat získané znalosti, pravda je taková, že některé (čtěte většina) věci jsme vůbec nedělali, takže zoufalství je o něco větší.

Abych si ale jen nestěžovala, před pár dny vyšel rozhovor u Miriamna blogu. Odpovídala jsem na otázky ohledně blogu, plánů do budoucna, ale i vlastního života. Pokud si tedy chcete přečíst něco delšího a dozvědět se o mě víc, určitě rozhovor doporučuji.

V době psaní těchto řádků jsem už zase nemocná. Zdá se to už jako prokletí, protože třetí měsíc tohoto roku a já zatím ani jeden nebyla zdravá. Je to fakt už úmorné, haha. Takže mi držte palce, abych se z toho brzo dostala.

Na závěr se podělím o pár fotek. Asi dva týdny dozadu, když se začalo oteplovat a vylezlo sluníčko, jsem si několikrát večer vyšla ven, abych pozorovala slunce. Uznávám, že vidět holku, jak postává u kolejí a sleduje slunce, může být trochu podezřelé, ale já pod ten vlak fakt skákat nechci, lidi! Jsem jen zamilovaná do těch barev při západu, miluju tu atmosféru!