Book review #10

Podzim nám začal a moje čtecí nálada se tedy rozhodně nepodpořila ani sychravým počasím. Právě naopak. Sahám teď jen prakticky po audioknihách, protože na nic jiného po celých dnech v práci nemám energii. I tak tady mám ale dalších pět přečtených knih.

 

Sarah J. Maas: Dvůr mlhy a hněvu

Druhý díl Dvora mi dal zabrat (a co teprve ten třetí…). Dobrodružství pokračuje a hlavní hrdinka se vrací ke svému vladaři po mukách prožitých pod Horou. Nic ale není jako dřív, dokonce ani jejich láska. Vše nakonec dostane úplně jiný spád… ale nerada bych spoilerovala.

Druhý díl mě bavil ještě víc než ten první. Mnohem více se v něm řeší lidská psychika, pocit úzkosti a panické záchvaty. Tenhle způsob podání zmiňovaných problémů mě naprosto uchvátil. Hltala jsem to, ale přesto mi to chvílemi přišlo nekonečné. Ale spoustu postav jsem si tam konečně zamilovala.

 

Miloň Čepelka: Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví

Po téhle knize jsem sáhla jen proto, že její audio podobu nammluvil sám autor – má neskutečně příjemný hlas. Příběh je to opět z období socialismu a sledujeme vývoj jedné rodiny. Víc vám k tomu asi nepovím, protože jsem u knihy přestávala často vnímat a popravdě jsem se ani vracet nechtěla.

 

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas

Kniha mi doma ležela už někdy od minulého roku. A po přečtení trochu lituju, že jsem se k ní nedostala dříve. Sledujeme vývoj rodiny, resp. manželského páru – od jejich seznámení až po rozvod. Pohled matky, otce i obou dětí.

Příběh to není dvakrát veselý. Ve většině případů jsem v takových situacích na straně ženy, ale v téhle knize jsem fandila spíše Richardovi – ta ženská byla fakt na facku. Netvrdím, že on je nějaké neviňátko, ale mít ji doma… Nejtragičtější na tom bylo pozorovat, jaký má celá situace vliv na jejich dvě děti. Pokud sháníte něco, co s vámi pohne, tuhle knihu rozhodně doporučuji.

 

Anna Bolavá: Před povodní

Prvotina Anny Bolavé Do tmy se stala jednou z mých oblíbených knih. Dávám tedy šanci i dalším jejím knihám, ale i tentokrát to bylo vesměs zklamání. Asi je to na mě až příliš experimentální, nedokážu číst mezi řádky a uniká mi pointa, kterou autorka v textu skryla. Těžko se tedy budu vyjadřovat k samotnému ději, ponechám to asi spíše nějakým erudovaným anotacím a recenzím.

 

Dominika Elizabeth Hladíková: Keď noc umiera

A nakonec trochu poezie. Kamarádka vydala svou v pořadí šestou knihu, resp. třetí básnickou sbírku. Jelikož jsem stála u jejího zrodu, má na mě trochu hlubší vliv, než by se mohlo zdát.

Dominika vypráví o úzkostech, panických záchvatech, ale i vlastním hendikepu. Sbírka je příběhem putování od tmy ke světlu, z noci k novému dni. Verše nemá smysl číst rychle, naopak si je musíte plně vychutnat. Věřím, že se v nich najdete, případně vám pomohou v ujištění, že v daných situacích nejste opravdu sami. To je to, co se mi na její tvorbě tak líbí – to vřelé objetí, že člověk není sám.