Úzkosti a jejich lidé

Dnes trochu vážněji. Pokud jste podle názvu čekali, že se budeme bavit o knize Fredrika Backmana, nejspíš vás zklamu. Dnes se totiž chci zaměřit na úzkosti, zejména jak je vnímám já a co mi pomáhá s nimi alespoň trochu bojovat.

 

Psal se únor – rok 2014, nebo 2015 – a byl to vesměs den jako každý jiný. Ráno jsem vstala, šla do školy, přežila to tam, šla s kamarády na chvíli ven, vrátila se domů. Nic neobvyklého. Okolo osmé hodiny večer jsem se šla osprchovat, a právě tehdy jsem začala pociťovat bolest na hrudi a pocit, že se vůbec nemůžu nadechnout. Přešla jsem to s tím, že to nebude nic vážného. Ulehla jsem do postele, že to zkusím zaspat.

Uplynula asi půlhodina a já šla za mamkou, že se mi fakt hodně špatně dýchá. V tom okamžiku jsem se začala nekontrolovatelně třást a lapat po dechu. Reakce rodičů byla jednoznačná – okamžitě volali záchranku, protože netušili, co se mnou je. Navíc když jsem jim říkala, že nemůžu dýchat. Pamatuju si jen, že mě mamka položila na gauč v obýváku a pořád mě nutila, ať nezavírám oči a mluvila na mě, pořád se mě na něco ptala, aby mě udržela při vědomí. Do deseti minut přijela záchranka, to už mi začalo být trochu lépe, změřili mi tlak – nějakých 120 na 190, pokud si dobře pamatuju. Takže mě naložili do sanitky a odvezli do nemocnice, aby se na mě doktorka podívala. Samozřejmě mě vyslýchali, co jsem za celý den jedla, kde jsem všude byla a jestli jsem neměla alkohol nebo drogy – bylo totiž i v sázce, že mi někdo něco hodil do jídla nebo do pití.

Po příjezdu do nemocnice mě doktorka prohlédla, naštěstí mi už bylo dobře. Verdikt zněl, že jsem byla dehydrovaná (což je pravda, s pitným režimem mám dost problém dodnes) a trochu přetažená. Naordinovala mi hořčík a den/dva klidu.

Když jsem na tenhle zážitek vzpomínala asi rok dozadu, uvědomila jsem si, že to celé byla úzkost a panický záchvat. Popravdě dodneška nevím, co přesně se v ten den stalo, protože si pamatuju, že jsem byla úplně v pohodě, nic mě nerozhodilo. No tehdy jsem prožívala silné emoce k jisté osobě a je možné, že se to na mě ten den podepsalo a pohár přetekl. Moje tělo a psychika to prostě nezvládly.

Od té doby jsem si ještě během střední pár takových stavů zažila, ale nikdy ne s takovou intenzitou – vždycky jsem se jen třeba začala klepat, což po pár minutách přešlo, když si se mnou někdo povídal.

Opravdové peklo přišlo na vysoké, kdy jsem tyhle stavy začala mít pravidelně. Pocit bezmoci, nemožnosti nadechnout se, strachu – do toho se vám klepe celé tělo a vy prostě nevíte, co se sebou máte dělat. Děsí mě, když vím, kolik vysokoškoláků právě tyhle stavy prožívá. Asi vám s nimi nedokážu pomoct, tak snad vám bude jen útěchou, že v tom nejste sami!

Nejkrušnější byl rok před státnicemi. Rok, kdy jsem vlastně jen psala bakalářku a chystala se na státnice. Zpětně vím, že jsem na tom byla hodně špatně. Časté nechutenství, kdy jsem prostě nebyla schopná i tři dny sníst nic pořádného a jediné, co mi nedělalo problém byla hořká čokoláda. Já sice hořkou čokoládu miluju, ale bylo to peklo! Tehdy jsem byla i dost často nemocná, často mě bolela hlava, byla jsem unavená a v takovém neustálém napětí a stresu. Ráda bych řekla, že to po státnicích opadlo, ale další dva měsíce to ve mně všechno doznívalo.

Dnes už vím, že jsem relativně v pohodě. Úzkosti mívám, to nepopřu, ale často pramení právě z nějakých vypjatých situací, o nichž vím. Paradoxní je, že se často třeba ráno vzbudím s úzkostí a říkám si, že nevím, z čeho pramení. Většinou se pak ten den něco stane a já si pak přijdu jako vědma.

Momentálně mi zbývá několik měsíců do dalších státnic a já doufám, že to bude mnohem klidnější, než tomu bylo tehdy. Nerada bych se k těm stavům vrátila.

 

Hrozně ráda bych vám dala návod na to, jak s úzkostmi bojovat, ale ono záleží na každém z nás, každému pomůže něco jiného. Já mívám dva stavy – buď potřebuju s někým intenzivně mluvit, abych na vše zapomněla, nebo potřebuju být naopak sama. Ve druhém případě se často prostě sbalím a ve vedru, dešti i sněhu jdu prostě ven, dám si sluchátka a soustředím se na něco jiného. V prvním případě je vždy skvělé mít někoho, komu můžete napsat nebo zavolat, aby si s vámi povídal – a to i klidně o naprostých blbostech. Je důležité pozornost směřovat jinam.

Pomáhají také dechová cvičení, existuje na to i několik aplikací do telefonu. Zkusit můžete i jógu, ta mi občas taky dost pomůže. Pečení a vaření je také dobrá forma odvedení pozornosti. Záleží na tom, co všechno vám vyhovuje a dokáže pomoci, to musíte zjistit sami.

Z nějakých medikamentů na bylinkové bázi mám ozkoušený PersenForte, Novo-passit, Lavekam a Flegmatik (odkazy jsou upřesňující, nejedná se o spolupráci). Vše je opravdu jen z bylinek, takže se nemusíte bát, že do sebe cpete nějaké hnusy.

 

Chtěla jsem se s vámi o tenhle příběh podělit. Vím, že jsou na tom mnozí lidé ještě hůř, ale to neznamená, že o tom nemůžu mluvit. Úzkosti a panické záchvaty jsou něco, co přestává být tabu, ale zároveň to v jistých ohledech tabu stále je. Nebojme se o tom mluvit, ba právě naopak to může pomoci i druhým, když zjistí, že v těchto stavech nejsou sami.