Sen vydat knihu – vyšlo to?

Každý trochu kreativní čtenář si projde ve svém životě obdobím, kdy je jeho snem vydat vlastní knihu. Někoho to po čase přejde, někomu to vydrží celý život. Někdo vlastní knihu skutečně vydá, někdo takové štěstí mít nebude. I já kdysi patřila do skupiny těch, kteří chtěli svými slovy dobývat svět. Dnes si povíme o tom, jak mě to tak trochu přešlo.

 
Už někdy od svých třinácti let jsem začala psát povídky do šuplíku, dětinské básničky a vznikl můj první celistvý příběh, u kterého jsem přísahala, že bude mít jen čtrnáct stránek (tímto zdravím Weriku). Nakonec měl skoro dvě stě stran a vydalo by to na slušnou YA knihu (kdyby se to teda dalo číst).

Kamarádka mi po nějakém čase ukázala portál SASPI, na němž se daly publikovat povídky a básně, platforma byla moderovaná, takže jste se dočkali i nějaké konstruktivní kritiky od adminů. Zamačkávám slzičku, protože k letošnímu roku byly jejich servery vypnuty a SASPI přestalo definitivně fungovat. Rest in peace…

Uběhla nějaká doba a já už nechtěla jen bezhlavě spamovat svoje kamarádky nesmyslnými příběhy (asi bych se jim za to měla zpětně omluvit), a tak jsem objevila Wattpad. Nepolíbeným z vás to ve zkratce vysvětlím – jedná se o platformu pro začínající autory, na níž můžete publikovat svou autorskou tvorbu. Oproti výše zmíněnému projektu tkví kámen úrazu v tom, že na Wattpadu může kdokoli publikovat cokoli. A tak jsem se tam objevila i já.

Nebudu vám lhát, moje prvotina (aka dvousetstránkový román) se tam dočkal přes více než sto tisíc přečtení, měla jsem celkem přes šest set čtenářů, protože každý si chtěl tehdy přečíst fanfikce a podobné slátaniny. Ach bože, to byly časy… Někdy v té době jsem začala spekulovat nad tím, že bych chtěla jednou vydat knihu. Začala jsem se hlásit do různých soutěží, avšak vždy bez úspěchu. Poprvé jsem tehdy narazila na nakladatelství Pointa, ale neměla jsem odvahu do toho jít. Můj sen pomalu zapadal prachem.

S nástupem na vysokou se všechno změnilo. A to především díky tomu, že jsem pochopila, jak funguje knižní trh v Česku. Pochopila jsem, že český čtenář je doslova zavalený novými tituly, a proto by má kniha byla jen dalším hřebíkem do rakvičky. Pochopte, v Česku každoročně vyjde okolo šestnácti tisíc nových titulů! Navíc jsem se i dozvěděla, jak je celý redakční proces složitý, jak funguje praxe akvizice rukopisů a podobně. Zkrátka a dobře mi došlo, že nechci být jen další kapkou v přetékající přehradě.

A tak se můj sen o vydání vlastní knihy rozplynul. Nechápejte to špatně, zklamaná nejsem. Právě naopak! Jsem ráda, že mi vysoká pomohla všechno tak nějak pochopit a utřídit si myšlenky.

Bylo to někdy v roce 2019, kdy jsem se se svými básněmi přihlásila do literární soutěže Ortenova Kutná Hora. Sice jsem se neumístila, ale získala jsem čestné uznání a mé básně byly otištěny ve společném sborníku. Malá část mě zaplesala, že to alespoň nějak vyšlo.

No a na podzim stejného roku jsem dostala šílený nápad. Místo psaní bakalářky a učení se na státnice jsem se rozhodla strávit skoro dva týdny volného času a piplat se v InDesignu s vlastní sbírkou básní. Díky škole jsem se totiž naučila dělat sazbu knihy. Neříkám, že je to nějaký zázrak, chyby tam dnes vidím, ale tehdy to pro mě bylo takové malé vítězství číslo dva. Kniha tiskem nikdy nevyšla, existuje pouze v elektronické podobě a rozeslala jsem ji svým nejbližším kamarádům. A tím se můj sen nějak uzavřel úplně. Není to právě vydání knihy, ale mně to stačí.

Pokud byste měli zájem, mou sbírku Poezie v šálku se můžete volně přečíst TADY.