Čtyři měsíce v bazénu

Já a sporty – to zkrátka nikdy nešlo dohromady. Tělocvik ve škole jsem nikdy neměla ráda, dokonce jsem nějakou dobu byla i osvobozena. Jediné, co mě bavilo, byly míčové hry. Běhání jsem nesnášela a vyhýbala se tomu jak čert kříži. Už prakticky od malička jsem ale milovala vodu.

 

Moje mamka ráda mluví o tom, jak bylo v dětství těžké dostat mě z vody ven. U babičky jsme se jezdily koupat do slepého ramena Labe, s rodiči jsme občas zajeli na Mácháč a samozřejmě nesmělo chybět dovádění v bazénu na zahradě u prarodičů a návštěva aquaparků. Dodnes si z toho dělají legraci a diví se, že mi nenarostly žábry.

Někdy okolo patnáctého roku mě to ale přešlo a nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem třeba i pět let nebyla nikde na koupališti. Kamarádi se mi docela dost divili, že zvládnu přežít horké letní dny bez koupání. Vydržela jsem, a to hned ze dvou důvodů.

Tím prvním jsou moje migrény, jejichž spouštěčem je pobyt na sluníčku a teploty nad pětadvacet stupňů. To je vlastně i příčina, proč se řadím mezi lidi, kteří v létě nejezdí na dovolenou k moři – už jen z té představy mě totiž rozbolí hlava. Kromě migrén to ale také byla moje postava – nejsem totiž vůbec žádný hubeňour, právě naopak.

Zlomilo se to loni v létě. Rozhodla jsem se, že se kousnu a pořídím si nové plavky. K mé velké radosti jsem na Bonprix sehnala krásné, u kterých dokonce nejsou klasické kalhotky, ale šortky (takže to vypadá jako pánské plavky). Jsem z nich naprosto nadšená, protože dokonale zakrývají vše, kvůli čemu jsem se koupalištím tak dlouho vyhýbala.

V únoru mě navštívila kamarádka a společně jsme se rozhodly, že si zajdeme na plavečák. Ve městě máme padesátimetrový plavecký bazén a dodnes jsem dost překvapená, že tam zas tolik lidí nechodí (a především ne rodiče s dětmi). Kamarádka uplavala kilometr, já necelý, protože mě chytla křeč do nohy a plíce volaly po resuscitaci.

Od té doby jsem ale začala chodit pravidelně jednou týdně. Uplavat kilometr pro mě už není vůbec žádný problém, a kdyby se mi občas do cesty nezačaly plést babičky, nejspíš bych i dávala s přehledem víc.

Navíc mi to neskutečně pomohlo na záda i na moje migrény. Jednou jsem své tělo přistihla, že mě cca dva týdny bojkotovalo. Později mi došlo, že jsem ty cca dva týdny nebyla plavat a tělo mi to dalo sežrat. Jakmile jsem si tu hodinku odbyla, hned mi bylo dobře.

Plavání jsem si dost oblíbila, neskutečně si při něm vyčistím hlavu. Poselstvím tohoto článku tedy je, že se do sportu nemůžete nutit. Respektive si k němu musíte najít cestu. Sami. Protože v okamžiku, kdy vás do něj bude nutit někdo jiný, přijde rychlý pád a zklamání.