Pozvali mě na literární besedu

Na konci dubna se mi dostalo dodnes pro mě nepochopitelné příležitosti – byla jsem pozvána jako besedující do Literárního okénka, jež pořádá olomoucká odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. V dnešním článku vám proto něco o této události povím a sdělím vám nějaké své pocity.

 

Na začátek bych asi měla uvést na pravou míru, jak jsem se k této příležitosti vůbec dostala. V rámci své diplomové práce, jež se věnuje literatuře pro zrakově hendikepované, provádím dotazníkové šetření a mimo jiné jsem při hledání respondentů oslovila také olomouckou odbočku SONS. Dostalo se mi přátelské pomoci a několik dotazníků mi skutečně přišlo vyplněných. O pár měsíců později mi ale ve schránce přistál e-mail od vedoucího tamější odbočky s dotazem, zda bych nechtěla přijet a promluvit o své diplomové práci osobně.

Váhala jsem, ale nakonec jsem nabídku přijala. Mou jedinou podmínkou bylo, že nechci mluvit o své diplomové práci, protože tehdy (a ještě ani dnes) nemám prakticky ani čárku, takže jsem nechtěla dělat předčasné závěry. Byla jsem ale ochotná promluvit o literatuře, svém oboru a své práci. A to se setkalo s velkým úspěchem.

Přišel den D a já neměla nejmenší tušení, o čem přesně chci vlastně mluvit. Nějaké okruhy jsem sice v hlavě měla, ale byly příliš obecné na to, abych se jimi mohla nějak řídit. Nachystala jsem si pro posluchače čtyři ukázky z audioknih, jež mě v posledním roce zaujaly, a ohledně zbytku se modlila, aby při mně stála štěstěna.

Povedlo se.

Od první chvíle se mi dostalo neskutečně přátelského uvítání a přijetí od všech zaměstnanců i posluchačů. Na besedě jich bylo okolo deseti, takže na mě ani nedolehla nervozita. Dostaly se mi do ruky některé tiskoviny, ať už časopis Zory určený pro zrakově hendikepované, tak i například průvodce po Olomouci v Braillově písmu.

Asi se ptáte, o čem jsem nakonec mluvila. Haha, bude to znít trochu sebestředně, ale o sobě.

Mluvila jsem o svém studiu a oboru, protože spousta lidí pořádně ani neví, co to editorství je a co obnáší. Mluvila jsem o svém hendikepu, o tom, co dělám a chtěla bych dělat. Pustili jsme si ukázky, bavili se o nich, povídali jsme si o literatuře. Posluchači měli i docela dost otázek, což mě nesmírně potěšilo. Nejvíc mě ale dojala ta přátelskost a podpora. To, jak za mnou po besedě přišly dvě paní a děkovaly mi, že to bylo hrozně hezké a že mi drží palce. Neskutečně to zahřálo u srdíčka!

Odcházela jsem s pocitem zadostiučinění. Nezpříjemnila jsem odpoledne jen jim, ale i sobě. Navíc to povídání o vlastním hendikepu pro mě bylo neskutečně moc terapeutické a popravdě mi ani nebylo nepříjemné, protože jsem stála před lidmi, kteří to zkrátka a jednoduše chápou. Naplnilo mě to spoustou energie a chuti se do takových věcí zapojovat častěji – teď už jen zbývá najít příležitost.