Vše, co je nezbytné vědět o korekturách

Je tomu již pár let, co se mi dostala do rukou první závěrečná práce, které jsem měla dělat korekturu. Za tu dobu jsem se utvrdila v tom, že jejich autoři a autorky mají často příliš klamné představy o tom, co taková korektura obnáší. A proto se dnes podíváme na pár věcí, které byste měli vědět, než začnete s korektorem spolupracovat (nutno podotknout, že to lze vztáhnout na korektury obecně).

 

Korektor je váš rádce, nikoli nepřítel. Spousta lidí si bere příliš osobně, když jim najdete v textu nějaké chyby, krkolomné věty a podobně. Svým způsobem je to lidské, každého se dotkne, když někdo jiný přijde na nějaký náš nedostatek. Korektoři to v tomto ohledu mají nelehké, protože je jejich prací hledat druhým chyby. Je důležité si proto uvědomit, že korektor není váš nepřítel, ale má vám pomoci. Chyby v textech nehledá, aby se druhým vysmál a poukázal na jejich neznalost. Je to práce (já spíše říkám poslání) jako každá jiná.

Není to jen o jednom přečtení. Kvalitního korektora poznáte podle toho, že si váš text přečte více než jednou. Velkým plusem je, když se s ním domluvíte navíc i na definitivní korektuře, tedy poté, co si projdete jeho revize a komentáře, schválíte je a on vám následně text projde ještě jednou. Na první a jediné čtení je totiž obrovská pravděpodobnost, že se něco přehlédne (navíc některé věci ohledně formátování je dobré dělat až jako úplně poslední, když se do textu již nebude zasahovat). Proto byste ani vy jako autoři neměli korektora vystavovat časovému presu (ale o tom později).

Sto korektorů, sto chutí. Stejně jako u mnohých dalších profesí, i u korektorů platí, že nejsou všichni stejní. Samozřejmě, jejich práce je závislá na příručkách a pravidlech, i tak má ale každý korektor svůj vlastní styl, kterým opravuje. Každý totiž má jiný cit pro jazyk.

Červená neznamená, že je všechno špatně. Tohle souvisí s předchozím bodem. Často musím své svěřence před zasláním korektury varovat, aby se nezděsili, až uvidí množství červené barvy ve své práci. Není to ale tak, že by práce byla naprosto příšerná a plná chyb. Často jde jen o prohození slov, eliminaci opakujících se slov a slovních spojení, přebytečné mezery nebo jiné maličkosti, jež nejsou vyloženě chybami.

Pravopisem a gramatikou to nekončí. Spousta lidí má představu, že korektura obnáší pouze kontrolu pravopisu a gramatiky. Ano, nějaký lajdák vám možná opravdu projde jen tyto aspekty. Opravdu šikovného a pečlivého korektora ale poznáte tak, že si bude spoustu věcí ověřovat, a především bude váš text vnímat. Divili byste se, kolikrát (a nebojím se říct, že to bylo v každé práci, která mi prošla rukama) se objeví špatně napsané jméno, název knihy/článku/čehokoli, odborný termín nebo nelogičnost v textu.

Chce to čas! Domnívám se, že nejdůležitější bod celého tohoto článku. Na korekturu člověk potřebuje čas. A není to o tom, že bychom nebyli schopní čtyřicetistránkovou práci přečíst za jedno odpoledne, ale o tom, že nejde jen o jedno přečtení, nejde jen o pravopis a gramatiku, nejde jen o přelouskání textu. Sama si na korekturu říkám alespoň čtyři dny, protože často dva dny jen čtu (dvakrát až třikrát), následně korekturu posílám autorovi ke schválení (což taky zabere čas, než si to odkliká a schválí) a následně provádím závěrečnou korekturu. Vidle vám do toho může hodit cokoli – třeba kompletní předělávání citací a seznamu literatury, někdy třeba jen hloupé formátování. Korektury není nikdy dobré provádět ve stresu, protože je prokázáno, že člověk pak ztrácí pozornost a spousta věcí mu uteče.

 

Na závěr bych vás ráda pozvala na instagramový projekt Korektorka na síti, kde naleznete tipy a rady nejen pro psaní závěrečné práce, ale i obecně o češtině.