Jako malá jsem chtěla být…

Dětská fantazie je často nepochopitelná a každý z nás si jako dítě přál být princeznou, kosmonautem, rytířem a podobně. A právě o tom bude i můj dnešní článek, respektive o povoláních, která jsem chtěla v budoucnu vykonávat – a některá z nich nejsou ani s dětství.

 

Pro pobavení hned na začátek vám sem dám první povolání, na něž si vzpomínám, že jsem jej chtěla vykonávat. Nevím, kolik mi tehdy bylo, ale byla jsem opravdu malá a s mamkou jsme chodily pravidelně nakupovat do Albertu. No a malá Nikol si tehdy vysnila, že bude paní prodavačkou v Albertu a začala to všude kreslit a malovat. Ach, jak jsou děti rozkošné, že?

Někdy během prvního stupně na základní škole jsem se upnula k dalšímu povolání, tentokrát jím byla veterinářka. A vůbec mi nevadilo, že to není jen ta hezká práce starání se o chlupáče, že bych třeba někdy měla i zvíře uspat, operovat, nebo dokonce utratit. Naštěstí od tohoto plánu dost rychle opadlo, protože kvůli zrakovému hendikepu bych to stejně dělat nemohla.

Tentokrát na druhém stupni základní školy, kdy jsem kvůli hendikepu navštěvovala poradnu, která mi pomáhala s individuálním studijním plánem, jsem si vsugerovala, že ze mě bude speciální pedagožka a budu pomáhat dětem, jako jsem já. Někdy tady se zrodila moje potřeba v budoucnu nějak přispět nebo pomáhat lidem se zrakovým hendikepem, což mě neopustilo dodnes. Můj plán ztroskotal na tom, že jsem si v euforii neuvědomila, že bych musela pracovat třeba i s hluchými dětmi, autisty, mentálně postiženými a podobně, na což jsem se necítila.

Protože jsem nevěděla, co přesně bych chtěla dělat, rozhodla jsem se jít na gymnázium a tu volbu si ještě o pár let prodloužit. Někdy během prváku a druháku jsem se upnula k tomu, že bych chtěla být psycholožkou. Zdálo se mi to jako skvělý nápad, opravdu jsem si za tím šla, byla jsem rozhodnutá… pak jsem si ale uvědomila pár věcí. Myslím si, že bych byla dobrá psycholožka, nicméně jsem hrozně empatická, altruistická a citlivá a práci bych si, jak se říká, tahala domů. Nejspíš by mě to psychicky zničilo. A proto jsem se tohoto snu vzdala. Vzhledem k úzkostem, které se mi poslední roky nevyhýbají, jsem za to vlastně i ráda.

Přišlo období podávání přihlášek na vysokou a já nevěděla. Napadlo mě, že bych mohla jít na žurnalistiku, lákala mě sociologie a politologie. A ačkoli jsem ani na jeden z těch oborů nešla, v žurnalistice jsem svým způsobem zůstala, i když ne v roli redaktorky, což by bylo na mou introvertní povahu asi příliš.

Paradoxní je, že ještě ani dnes nevím, co přesně chci v životě dělat. Ano, chci zůstat ve svém editorském oboru, ale to je také poměrně široký pojem. Tak uvidím, kam mě jednou větry zavanou.