Myšlenkovník #2: Únorové (ne)cítění

 Dnes to bude možná kapku zmatené, ale ono zcela popravdě se ve mně nic jiného poslední dny a týdny neodehrává. Původně jsem chtěla psát o něčem kapku veselejším, ale dopadla na mě nějaká tíseň a potřeba se ze všeho vypsat. Proto se omlouvám všem, které to nezajímá.

Z minulých článků už možná víte, že jsem na přelomu ledna a února prodělala covid, tím pádem jsem prvních pár dní tohoto měsíce prožila ještě v izolaci a oficiálně ven vyšla až někdy šestého. A sotva jsem vylezla, říkala jsem si, jak vlastně klidné to doma bylo.

Z osobních důvodů tady nechci úplně na plnou pusu psát, co se všechno stalo, tak jen zmíním, že jestli existuje něco, co s člověkem skutečně zamává, jsou to neshody a hádky v rodině. A jedna z těch posledních ve mně zlomila snad úplně všechno. Věřte mi, že hranice mezi láskou a nenávistí je dost tenká a že přeteklý pohár sice můžete utřít, ale jednou vám dojdou i ty utěrky.

Několik dní jsem se pohybovala v něčem, co by se dalo přirovnat k lehčím depresím. Světlem mi byla opravdu krásná pracovní nabídka, nadšení zaměstnavatele z mého vzdělání, schopností i praxe… pak přišel pád v podobě: „Pro náš tým jsme se rozhodli vybrat někoho jiného.“ Já vím, v životě se setkáváme se spoustou odmítnutí, ale v tom celkovém rozpoložení a s vědomím, že jsem se jim fakt líbila, mě to opět koplo dolů.

Mezitím jsem v rámci diplomového semináře měla před svými spolužáky a částí vyučujících prezentovat téma své diplomky. Abyste mě pochopili, diplomka je pro mě momentálně to jediné, co mi nedovolilo po prváku podat žádost o ukončení studia, je to to jediné, co mě na té škole drží. A z úst nejmenovaného doktora zazněly pochybnosti, což bylo další podkopání už tak vratkého psychického zdraví.

Myslela jsem, že třešničkou na dortu byla zpráva, že kamarádce, kterou znám od první třídy a u které jsem v dětství trávila dost času a znala se s její rodinou, zemřela mamka. V tu chvíli jsem přemýšlela, co sakra špatného může přijít…

… a ona přišla ruská invaze na Ukrajině. Popravdě se mě ta situace osobně vůbec nedotýká, nikoho na Ukrajině nemám, ale zmocnila se mě neskutečná úzkost a strach. Ještě před pár dny jsem nedokázala fungovat bez bylinek na uklidnění. A moc dobře vím, že tohle neprožívám sama. Absolutně si nedokážu představit, co je to pro lidi, kterých se celá situace dotýká přímo.

Všechny události měli za následek jediné – ještě víc jsem uzavřela svoji bublinu, ještě víc jsem se stáhla do sebe. Teda ne tak úplně. Spíš jsem přestala komunikovat se světem – ignorovala zprávy, ignorovala svoje kamarády, protože jsem pořád cítila tu úzkost a potřebu být sama se sebou. Začala jsem více času věnovat meditování, józe a dýchání. Komunikuju jen s lidmi, s nimiž komunikovat v danou chvíli chci. A je mi zcela upřímně úplně jedno, jak si to vyloží, já zkrátka a jednoduše v současné chvíli chci věnovat veškerý svůj volný čas sobě, dát se dohromady, soustředit se na svůj život a své problémy a současně nemuset nikomu nic vysvětlovat Je to sobecké?

Děkuji všem, kteří jste tyto řádky přečetli. Dali jste mi možnost vylít si srdíčko a sesumírovat myšlenky. Tenhle šílený měsíc jsem určitě neměla jen já, a proto vám vzkazuji jediné – držte se!