Myšlenkovník #1: Strach z neviděného

Původně jsem dnes měla v plánu napsat něco pozitivnějšího, než budou nadcházející řádky, vývoj událostí mi do toho ale trochu hodil vidle. Občas každý máme dny, kdy nejsme těmi nejsilnějšími lidmi na planetě a svalí nás každá maličkost. A právě z toho se chci dnes vypsat.

 Bude tomu 15 let, co mi život hodil do cesty překážku jménem zrakový hendikep. Trvalo to dlouho, než jsem to všechno nějak pochopila a do jisté míry přijala. Ono když se vám tohle stane těsně před pubertou, docela to s vámi zamává. A nejen s vámi, ale i s vašimi blízkými. Jde o to, že jsem se za těch dlouhých 15 let naučila se vším nějak vycházet. I tak ale přijdou dny, kdy to na mě všechno dolehne.

Asi jako dnes. Respektive pár dní zpět, ale to jsem byla zrovna uprostřed zápočtového testu a na nic jiného jsem si nedovolila myslet. Až dnes si moje hlava ale řekla, že je čas se trochu zhroutit. Nebo jsem jí to teprve dnes, i když nedobrovolně, dovolila.

Ráno jsem usedla k notebooku, abych se začala učit na další zápočtový test, vzala jsem si svůj oblíbený sešit, propisku a řekla si, že si potřebuji některé věci napsat, protože jinak nemám šanci si je zapamatovat. A to byl kámen úrazu. Zjistila jsem, že už definitivně nemůžu používat klasické propisky a tužky, protože jednoduše nevidím, co píšu. K tomu všemu mi došlo, že vlastně ani nemůžu psát na jiný než čistý papír, protože se nedokážu trefit mezi řádky.

Teď si možná někteří z vás řeknou, že je to maličkost. Že nad tím nemám přemýšlet, protože to neovlivním. Že mám být ráda za věci, které dokážu. Jenže ono to tak jednoduché není. Ti z vás, kteří mají nějaký problém, asi vědí, jak těžké je, když vás váš problém dostihne. Je to takové malé selhání, zklamání sám sebe. A mě to dorazilo. Taková (pro mnohé) hloupost.

Odstartovala ve mně vlna nejistoty. Ačkoli jsem s tímhle měla problém už před pěti lety, když jsem nastupovala na vysokou, dnes mě to dorazilo. Ta bezmoc. Ta neschopnost cokoli s tím udělat. Pocítila jsem strach z toho, co zvládnu a nezvládnu za rok, dva, pět let… Strach z toho, že postupně budu zvládat míň a míň věcí a budu víc a víc závislá na pomoci druhých.

Lidé mi mohou říkat, jak jsem silná, jak všechno zvládnu, jak se mám dívat na to všechno dobré, co jsem dokázala. Pokud ale něco podobného nezažili, nikdy nepochopí, jaký to je pocit. Nepotřebuji lítost ostatních, nepotřebuji výčet možných řešení – potřebuji pochopení.

Jsou lidé, kteří mají mnohem větší problém – třeba nevidí vůbec. Já vím. A také vím, že můj hendikep by mě neměl dovést k úplné slepotě, jen mě děsí fakt, že pozoruji droboulinké krůčky a zhoršení. Bojuju s tím vším, s těmi myšlenkami. Občas jsou ale silnější. A to nejhorší, co pro mě může být, je fakt, že zklamávám sama sebe a absolutně nic s tím nemůžu dělat.