Já a Vánoce aneb komplikované hledání společného soužití

Je na čase odpálit ohňostroje, i na tomto blogu se konečně objeví nějaký vánočně laděný článek. První a taky nejspíš letos i poslední. Co vám chci sdělit? To popravdě úplně nevím, sama jsem zvědavá, k čemu se na konci dostanu.

 Jako malá jsem Vánoce opravdu milovala – které dítě taky ne, že ano.. Postupem času to ale začalo jít z kopce a já ani popravdě nevím proč. Moje rodina nikdy nepatřila mezi ty, kde bychom si navzájem dávaly velké množství dárků nevyčíslitelných hodnot, a tak se stávalo, že jsem po návratu z vánočních prázdnin na všudypřítomné dotazy, co jsem dostala k Vánocům, odpovídala jednoslovně či dvouslovně. Nestěžuju si, naučilo mě to, že Vánoce opravdu nejsou o dárcích a dodnes tento svým způsobem minimalismus mám ráda.

Roky plynuly dál, já byla starší a Vánoce se pro mě přestávaly postupně stávat symbolem klidu a pohody. Nevím, čím to je, ale nastalo období, kdy se na každé Vánoce něco pokazilo – ať už to byly moje každovánoční angíny a rýmičky, taťkova mrtvička nebo všudypřítomné hádky. Nechápu, jak se to může dít, ale u nás v rodině se prostě na Vánoce vždycky někdo musel pohádat. A tak se stalo, že jsem Vánoce začala z hloubi srdce nenávidět a neskutečně mě toto období stresovalo.

Svoji rodinu miluju nade vše, ale tohle pro mě bylo už příliš…

Zkrátka a jednoduše jsem se Vánocům začala spíše vyhýbat – nakupování, výzdobě, filmům a všem těm klišé věcem, které všichni dělají. Dokonce mi přestalo chutnat i cukroví.

Letos to ale zatím vypadá nadějně. S přítelem trávíme naše první Vánoce sami u nás doma. Zcela upřímně jsem to nijak nechtěla hrotit, ten blok ve mně za ty roky stále přetrvává. Ale nějak se to najednou zlomilo.

Přítel jednoho dne oznámil, že jede koupit stromeček. Pak mi psal, jaké ozdobičky má koupit. Vše přivezl domů a já tak nějak pocítila naději, že letos to bude konečně jiné. A zcela upřímně jsem se začala těšit. Ačkoli naše vánoční výzdoba není nijak honosná – čtěte světýlka za gaučem, pod mým pracovním stolem a dvě dekorace (stromeček a sobík) na televizním stolku –, i tak mě to hřeje u srdce. Dokonce jsem se vrhla na pečení cukroví! Sice budeme mít jen tři druhy, zato naše oblíbené.

Poprvé po dlouhé době cítím klid na duši (i když poslední dny jsem v permanentním stresu z jiných věcí). Těším se jak malé dítě, co dostanu, těším se na přítelův bramborový salát a zkrátka se těším na tu pohodu, která mi letos bude dopřána (alespoň doufám).

To by ode mě asi bylo k tématu Vánoc vše. Je to vlastně takové malé ospravedlnění, proč na tomhle blogu asi nikdy moc téma Vánoc nenajdete. Já každopádně doufám, že prožijete ty nejpohodovější Vánoce plné klidu a lásky se svými nejbližšími.