Co „zrakáči“ neradi slyší

Tento článek je psán podle mých zkušeností jakožto zrakově hendikepované osoby. Adresuji ho nejen lidem s podobnými problémy, ale také jejich kamarádům a blízkému okolí. Někteří z vás se zde mohou najít, jiné to může poučit. Vezměte si z toho, co chcete.

Se zrakovým hendikepem bojuji více než deset let. Za ty roky jsem nasbírala dost zkušeností, které mě naučily zvládat vlastní život, každodenní činnosti. Dnes bych se s vámi chtěla podělit o své postřehy, respektive o otázky nebo formulace, které nerada slýchám, občas lezou do soukromí a často se o nich špatně mluví.

 

PROČ NENOSÍŠ BRÝLE?

Potkáte-li mě, zjistíte, že brýle skutečně nenosím. Není to z toho důvodu, že „mi nesluší“ nebo tak. Nepomáhají mi. Brýle jsem nosila krátkou dobu na základní škole a přišlo se na to, že mi skutečně nepomáhají.

Z jakého důvodu mě tato otázka irituje? Z principu. Ano, chápu, že hodně lidí, kteří špatně vidí, nosí brýle. Člověku to přijde samozřejmé. No, tak samozřejmé to zase není. Existují vady, které brýle zkrátka nezkorigují. A mezi ně patří i ta moje.

Takže lidičky, ne, brýle skutečně nemusí znamenat vždy řešení.

 

A JAK VLASTNĚ VIDÍŠ? A CO MÁŠ VLASTNĚ ZA PROBLÉM?

Tahle otázka mě vždy donutí k odpovědi: „Blbě.“ Nesuďte mě, je to prostě nějaká přirozená reakce.

Vadí mi už jen z toho důvodu, že je komplikované to zdravému člověku vysvětlit. Museli byste si to zažít. A také mi poměrně vadí, když se mě na to zeptá úplně cizí člověk (teď skutečně nepočítám doktory a podobné osoby, které to potřebují z nějakého důvodu vědět).

Díky bohu mí přátelé mi dopřávají tolik prostoru a čekají, až jim o tom budu chtít říct sama. A právě o tom by to mělo být. Nesmíte na nás tlačit, až budeme chtít a budeme vám věřit, řekneme vám to sami.

 

KOLIK VIDÍŠ PRSTŮ?

Vtip jako vyšitý z prostředí mateřské školky. Ano, je to skutečně nevhodné a dětinské, takže to vážně nezkoušejte a raději svůj dotaz formulujte nějak inteligentněji. Děkujeme!

 

JAK VLASTNĚ ZVLÁDÁŠ ŽIVOT?

To se poměrně dost pojí s výše zmiňovanou otázkou. Dejte nám prostor a čas. Až budeme chtít mluvit, řekneme vám to. A především, co očekáváte za odpověď? Že to nezvládáme? Musíme to zvládat, pokud se nechceme celý život litovat. Říkáte nám, že v tom případě jsme hrdinové a bojovníci. Já osobně si tak nepřijdu. Jen se snažím žít svůj život, jak nejlépe to jde, i přes všechny problémy.

 

MÁŠ TO TEDA TĚŽKÉ.

Nelitujte nás, tím nikomu nepomůžete. Raději nám pomozte, když to budeme potřebovat. Lítost nikdy nikomu nepomohla. Stůjte raději při nás a dělejte nám oporu.

 

MĚLA BYS JÍT TAM, TAM, TAM… PODÍVEJ!

Fráze, které slýchám téměř každý den. I z úst vlastních rodičů. Lidem to nedochází a já to chápu. Ale sama se pak cítím celkem bezmocně. Nevidím v dáli tu srnku běžící přes louku, nevidím slavíka zpívajícího na větvi v koruně stromu. Chápu, je těžké na to myslet a vyvarovat se před námi takovým větám.

 

PROČ SE NA MĚ NEDÍVÁŠ?

Tohle je otázka, kterou často slýchám. A také lidé, kteří stejně jako já šilhají. U mě je to tím, že si pomáhám periferním viděním, které mám o něco lepší. U někoho jiného to může být poškozením očního nervu nebo čímkoli jiným. Často se kvůli tomu setkávám s podivnými pohledy na mou osobu. Několikrát se mi stalo, že se kvůli tomu lidé se mnou odmítli bavit a prostě odešli. Nevěřili mi, že se na ně skutečně dívám. Já za to ale nemůžu! Proč jsou lidé tak bezohlední?

 

DNESKA JSI PROŠLA KOLEM MĚ A ÚPLNĚ JSI MĚ ZAZDILA.

To se mi stává také často. Nepoznala bych na ulici ani vlastní rodiče. A mí přátelé jsou za to na mě často naštvaní. Pardon, ale já za to nemůžu. Raději za mnou přijďte sami, než abyste na mě hulákali přes celou ulici a mávali. Já vás stejně neuvidím.

 

Mohla bych nejspíš pokračovat dál. Na tom ale nesejde. Důležitá je jen jediná věc – komunikace! Přiznávám, sama s ní mám problém a nemám se za to ráda. Musím to zlepšit.

Pokud jste zrakově hendikepovaní, nebojte se o svém problému mluvit s lidmi, kterým věříte. Vám to odlehčí srdce, jim to pomůže vyhnout se nepříjemným otázkám či situacím. Jste-li osoba, která má v blízkém vztahu někoho, jako jsem já, dejte nám čas a prostor. Pokud nám skutečně chcete pomoct, buďte tu s námi, pomáhejte nám, když vás o to požádáme. Nejednejte s námi, jako bychom byli mentálně postižení. Nejsme! Jen nám matička příroda trochu zkomplikovala orientaci ve světě. S těmi správnými lidmi po boku se to ale dá zvládnout.