Hana – fenomén, či dobrý průměr?

Nakladatelství Host v roce 2017 přichází na pulty českých knihkupectví se třetí knihou Aleny Mornštajnové, rodačky z Valašského Meziříčí. Její román Hana se stává fenoménem, bestsellerem a čtenáři jej minují. Já se do četby pouštím o tři roky později. A jediné, co chci zjistit, je to, v čem tkví to kouzlo, které omámilo české čtenářstvo.

 

Román Hana, jak nejspíše všichni vědí, je tematicky zakotven v době druhé světové války a pojednává také o jejích dopadech. Knihu začínáme číst očima malé Miry roku 1954, kdy do Valašského Meziříčí přichází epidemie tyfu. Následkem tragických událostí se Mira na několik let ocitne v péči nemluvné a citově odtažité tety Hany. Mira zpočátku chování své příbuzné nechápe a odsuzuje jej, roste v ní pocit nenaplněné rodinné lásky. Postupně se však nejen Mira, ale i samotný čtenář dozvídá celý Hanin příběh.

Po dočtení této knihy ve mně zůstalo hned několik pocitů.

První z nich byl, že mi první kapitoly vyprávěné z pohledu malé Miry přišly nudné, zdlouhavé a vůči této postavě jsem si vbudovala jistou nesympatii. Na druhou stranu je to však důkaz toho, že se autorce podařilo vyprávět děj skutečně očima zvídavého a „sobeckého“ dítěte.

Další věc – Hanin příběh. Svým způsobem jsem čekala, že věci se udály tak, jak se nakonec opravdu staly. Děj jsem lehce předvídala. Tudíž to pro mě asi nebyl takový zážitek. Příběh hraje hodně na city (ano, téma druhé světové války není nic veselého, to nepopírám) a čtenáři „otvírá svou náruč“ a vtahuje ho do sebe.

Třetí pocit, který ve mně četba zanechala, byl jistý optimismus, který vyplývá ze samotného konce. Ten opravdu oceňuji. Ačkoli mi přišlo, že kniha skončila příliš rychle na to, jak pomalu začínala.

Současně ale ve mně Hana zanechala jednu velkou otázku:

Proč je to takový fenomén?

Ano, příběh je to čtivý, rychle ubíhá a čtenář se dokáže s pocity postavy velice jednoduše ztotožnit. A vtom právě spatřuji to kouzlo, kterým Alena Mornštajnová oslnila. Neříkám, že se jedná o průměrný příběh, ale současně se neztotožňuji s pojmem „fenomén“. Pro mě to byla kniha, jejíž četbu jsem si užila, ale zároveň to nebylo nic velkolepého.

Téma druhé světové války líčené skrze osudy jedince je v současné době u nás i ve světě velice atraktivní. Když se nad tím však zamyslím, nechápu proč. Co je tak „krásného“ na té hrůze? Je to „krásné“ to, že příběhy často hrají na city?

Jako studentka bohemistiky si zároveň kladu otázku, zda by knihy reflektující válku, které vycházely bezprostředně po jejím konci, slavily stejný úspěch u dnešních čtenářů jako ty, které se na pultech knihkupectví objevují jako novinky dnes.