Zapomenutá minulost

Známe to asi všichni – jako děti si vysníme spoustu věcí. Respektive v pubertě máme asi každý nějakou představu (méně či více heroickou) o tom, jak chceme, aby náš život jednou vypadal. Když na to zpětně vzpomínáme, je to často úsměvné a klepeme si na čelo. Dnes vám povím o tom, jak jsem si takhle vzpomněla na své představy – a splnily se ve výsledku? A také si povíme o tom, že jsem asi jasnovidka, haha.

 

Když mi bylo nějakých těch čtrnáct/patnáct, třískaly se mnou hormony jako blázen. Byla jsem tehdy bláznivě zakoukaná do jednoho známého z druhého konce republiky. Nerada bych to více rozváděla, protože na tohle období opravdu nejsem pyšná a nazvala bych jej třináctou komnatou – i když jsem vlastně mněla takové komnaty dvě.

Zkrátka a dobře, tehdy jsem začala snít o tom, že se jednou přestěhuju do Čech, resp. do oblasti Kolínska a Pardubicka, protože právě v téhle oblasti jsme se tehdy seznámili. A já v téhle oblasti měla rodinu, u níž jsem trávila valnou část svého dětství. Pamatuju si, že jsem tím tehdy byla posedlá, všechno jsem si plánovala a kamarádka nade mnou jen kroutila hlavou.

A víte, co je nejvtipnější? Já v těch východních Čechách nakonec opravdu skončila!

Na tohle všechno jsem si vzpomněla před pár týdny. Nemohla jsem se přestat smát, věřte mi. Sice jsem neskončila ani v jedné ze zmiňovaných oblastí, ale mým domovem se stal Hradec Králové – díky bohu (Pardubičáci prominou, haha).

Jedna moje spolužačka ze střední byla jednu dobu posedlá Tajemstvím a zákonem přitažlivosti a já nevím, čím vším ještě. Pořád říkala, že když na něco budeme myslet, splní se to. A já si v tomhle kontextu říkám, jestli si ze mě vesmír dělá legraci a bral tenkrát moje sny doslova. A očividně jejich řešení předal do rukou České pošty, protože jinak si to nedokážu vysvětlit.

Nyní k tomu jasnovidectví, resp. k tomu, jak se před vámi naprosto ztrapním, ale vy se zaručeně pobavíte…

Mé poblouznění oním chlapcem došlo do takového bodu, kdy jsem napsala svůj první román – ano, mělo to nějakých tři sta stran. Přísahám, že jestli tehdy mě něco neosvítilo, tak má můj život jinak hodně dobrý smysl pro humor. Ten příběh byl totiž fikce o nás dvou – o našich společných zážitcích, studiích, životě. A když jsem ten příběh po letech otevřela… dámy a pánové, vezmeme to raději jen zkratkovitě.

• V příběhu mé alter-ego bydlelo na internátu se spolubydlící Terezou. V realitě jsem na vysoké bydlela na koleji se spolubydlící Terezou. Třešničkou je, že fiktivní i reálná Tereza bydlely zhruba ve stejné oblasti.
• V příběhu mě chlapec odvedl do Čech, abych tam žila s ním. V reálu jsem se odstěhovala za přítelem do východních Čech.
• V příběhu mělo moje alter-ego u rodičů fenku border kolie. V reálu mám u rodičů fenku křížence něčeho s border kolií.
• V příběhu moje alter-ego nakonec skončilo na vysoké, kde studovalo žurnalistiku. V reálu jsem studovala editorství, což k žurnalistice nemá zas tak daleko.
• V příběhu byl chlapec (a vlastně i v reálu) původem z jednoho nejmenovaného zapadákova. V reálu je můj současný přítel z oblasti stejného zapadákova.
• V příběhu se naše dvě hrdličky daly dohromady v červenci/srpnu. V reálu jsme se s přítelem dali dohromady v srpnu.
• V příběhu naše dvě hrdličky byly nejprve rok kamarádi. V reálu jsme s přítelem byli nejprve rok kamarádi.

Tak řekněte mi, nemá život smysl pro humor?

 Doufám, že vás dnešní uvolněnější článek pobavil. Pokud máte nějakou podobnou historku, určitě se o ni můžete podělit v komentářích.